CURAE PONE METAS, UT SIT TIBI LONGIOR AETAS
ZKRAŤ SVÉ STAROSTI, ABY SIS PRODLOUŽIL ŽIVOT

Rozdíly mezi námi

Jednoho dne se v New Yorku sešli dva slavní hudebníci: americký skladatel George Gershwin a Igor Fjodorovič Stravinskij.

„Drahý mistře,“ řekl tvůrce Rhapsody in blue tvůrci Ptáka ohniváka, „nechtěl byste mi udělit několik lekcí kompozice?“

Stravinskij se na chvíli zamyslel a potom odpověděl otázkou:

„Drahý pane Gerswine, kolik vyděláváte měsíčně prosím?“

„Asi tři sta tisíc dolarů“, přiznal se Gershwin.

„Tak tedy prosím vás,“ zhluboka si vzdychl Stravinskij, „nechtěl byste laskavě udělit pár lekcí vy mně?“

Bez komentáře...

Úsměvy slavných

Jednou přišel za Dostojevským do redakce mladý básník, který sice v literatuře ničím nevynikal, doháněl však svoje nedostatky pochlebováním a lichotkami.

„Mistře,“ začal se vnucovat Dostojevskému, „četl jsem všechny vaše díla a nenalézám slov. Jsem jimi prostě unesen.“

„No no,“ zarážel ho Dostojevskij, ale vše marné, mládenec nebyl k zadržení.

„Prosím, nebraňte se, pro vás je všechna moje chvála málo, vy si zasloužíte víc. Srovnával jsem vaše romány s pracemi jiných ruských spisovatelů a řeknu vám, že Turgeněv je vedle vás bezvýznamný tlachal a nudný popisovač přírody, Tolstoj rozvláčný rádobyduchaplník a Čechov udýchaný povídkář.“

Dostojevskij, který zatím prolistoval několik stránek rukopisu mladého žvanila a začetl se do jeho veršovánek, najednou zvedl hlavu a řekl:

„Jak vidím, nás géniů je víc, než jsem si kdy pomyslel. Například vaše verše, to je prostě…to se nedá jinak říci, než že sám Puškin je proti vám hovínko!“

Kolik mezi námi je takových žvanilů? Holt po takových jako je Puškin, Čechov nebo Tolstoj se přeci tak dobře šplhá. Stejně jako po těch novodobých kádrech.

KDYŽ SE BOLEST POHŘBÍ, LZE DOUFAT, ŽE ZÍTŘEK BUDE LEPŠÍ

NEJŠŤASTNĚJŠÍ JSOU TI LIDÉ, KTEŘÍ MŮŽOU SVOBODNĚ ZACHÁZET S ČASEM, ANIŽ BY MĚLI SEBEMENŠÍ OBAVY Z NÁSLEDKŮ.

OTÁZKA, KOLIK TAKOVÝCH MEZI NÁMI JE.

UMĚNÍ OMLUVY

UMĚNÍ OMLUVY A SCHOPNOST ODPUŠTĚNÍ JSOU PŘÍTOMNÉ POUZE TAM, KDE JE ZACHOVÁNA ÚCTA K SOBĚ SAMÉMU, K NAŠEMU JÁDRU, K DUŠI.  

SCHOPNOST SKLONIT SE, UZNAT VLASTNÍ CHYBY, CÍTIT SNAD S TĚMI, KTERÉ JSME MOHLI RANIT, TÍM VŠÍM SE K NÍ, NAŠÍ DUŠI, NAKLÁNÍME - A ONA I NÁM SAMÝM TIŠE ŠEPTÁ - ODPOUŠTÍM TI, ODPUSŤ MI, PROSÍM.

Úcta – k životu a sobě samému

Potkáme člověka, kterého vůbec neznáme, který nemá vlastně nic, a přesto v sobě má úctu, která je vidět. K takovému člověku se chováme zdrženlivěji, s větší úctou. Většinou je to takový člověk, který přivírá oči, má jemná gesta, dokáže setrvat sám v sobě aspoň chvíli, usmát se sám sobě a udělat takový malý zázrak klidu a míru v srdci.

A taková změna může nastat i v nás.

Někdy člověk křičí na děti a ony stejně neposlechnou, pak přijede teta z Pardubic, kterou vidí párkrát za rok, stačí, aby se zvláštně podívala, řekla pár slov a je klid, děti jsou jako vyměněné.

Tam někde to je. Tam někde hluboko v člověku je něco, co není vidět navenek a je to cítit zevnitř.
Tam někde je zázrak proměny, který se děje za přivřenýma očima a člověk to pozoruje.

Každý by to chtěl mít, cítí to podvědomě, ale neví jak na to a hlavně chce vše hned, ale to nejde, to je dlouhodobý proces a učení do konce života, životní pokora.

Nenechme se však v životě odradit, berme i malé věci, malé změny jako krok kupředu, malé změny přejdou ve velké, radost přijde s nimi, člověk se mění a roste.
******************************************************

„Moudře milovat a konat bude jen ten, kdo pozná sám sebe, ten každé dílo vykoná podle sebe“

Jiné články autora
Neklaďte si velké a nesplnitelné cíle 
Stav duše jako nejlepší zrcadlo
Kde leží poklad
Nevyměňuj staré známé za nové

Sny

Každý je máme. Každý jiné.

Někdo sní o velkém domě se zahradou nebo dovolené u moře, někdo o dobrém autě a jiný zase o skvělé a dobře placené práci. Ženy mnohdy hledají „muže snů“ a sní také o velké krásné rodině.

Dětské sny často hraničí s fantazií až sci-fi, ale zcela jistě jsou to sny plné her a zábavy. A to je dobře. Děti přeci nemohou snít třeba o práci účetní. To by bylo trochu divné a pokud, tak to je jen práce dospělých, kteří děti pokřivují. To jsou zloději snů.

Někdo sní o klidu. Možná to zní zvláštně, ale je to tak. Někteří lidé už jsou docela unaveni životem, výchovou dětí, ustavičnou prací, neustálým shonem a nároky, které klade život, zvláště v dnešní moderní době.

Sny nejsou špatné, posouvají nás dopředu, pokud si za nimi jdeme.

Některé sny jsou jen těžko uskutečnitelné, záleží, kam až sahají. Ale kde jsou hranice? Co je pro někoho neuskutečnitelné, jiný dokáže. Dokáže obrovskou vůlí, motivací a vírou.

Člověk, který sní a věří svým snům, plane jako pochodeň, která se dá jen těžko uhasit, ale přeci jen ji může něco zadusit. Něco nebo někdo.

Často mi sami si způsobujeme, že ta naše pomyslná pochodeň začne pohasínat, i když zpočátku hořela tak silně, že její žár by rozpálil vše okolo.

Neměli bychom brát dětem jejich sny, patří k jejich věku a dozrávání. Neměli bychom je brát ani těm dospělým, pokud je mají a hlavně, neměli bychom si je sami nechat vzít. Nikdy.

Pak se nemusíme bát, že naše pochodeň uhasne dříve, než dojdeme. Sami jste tou pochodní, která svítí na cestu, stále dopředu. Kroky zpátky nikam nevedou, ale kroky vpřed směřují k cíli, ať je jakýkoliv.


Další články
Porozumění
Nepřítelem sám sobě?
Křik není argument

Lidské duše na ulici

Chce-li se člověk dozvědět něco o sobě, musí jít mezi lidi, pozorovat je a naslouchat jim. Knihy jsou krásná věc a dokážou hodně obohatit člověka, ale nenaučí nás tolik proniknout do lidské duše. Tu můžeme začít chápat až tehdy, pokud jsme přímo konfrontováni se životem, jaký je, ve všech jeho podobách. V dobrém i zlém. 

Poznání lidské duše, člověka, vychází ze života. Ne však tolik z poklidného života člověka, který má všeho dostatek a žije se mu dobře.

Ani Ježíš se příliš nekamarádil s farizeji, ale obyčejnými lidmi. Nezavrhl zloděje ani prostitutky. Věděl dobře, že potřebují odpuštění.

Člověk by se musel pohybovat jinde. Ve věznicích, ústavech pro duševně choré a nemocné, mezi bezdomovci, ve slumech, pochmurných krčmách, ve společnosti všelijakých sekt, ve vykřičených domech, na ulici, v hernách, na burzách… Člověk by musel projít všechna místa, kde se lze setkat s láskou i nenávistí, s vášní i zlobou, přijetím i zavržením.

Teprve pokud člověk pozná, co je být dole, pak může poznávat lidskou duši a člověka. Člověk se naplno projeví až pod tlakem různých okolností, zklamání, životního utrpení a strádání. Lidé přeživší hrůzy války, ghetta, koncentrační tábory věděli hodně. Viděli na vlastní oči a sami zažili, jak se z důstojné lidské bytosti stane zvíře. Viděli to u jiných a sami se stali zvířaty, byli potupeni, sraženi až na samé dno lidské důstojnosti.

Život člověka je odpradávna podrobován neustálé zkoušce. Z dějin můžeme zaznamenat, že přežili z velké většiny ti silní egoističtí jedinci, kteří byli zároveň nositeli dalšího rodu. Ne my, ale geny za nás pracují, my jsme jen prostředníky k uskutečňování jejich geniálního plánu. Člověk toho moc nezmůže.

Existuje film „Cela 211 – Vězeňské peklo“. Mladý muž přichází do věznice jako nový dozorce. Při seznamování se s prostředím a kolegy dojde ke vzpouře a on se rázem ocitne na druhé straně. Mezi zloději, několikanásobnými vrahy, násilníky, asociálními a nepřizpůsobivými typy. Aby si zachránil kůži, vydává se za nového vězně a tak se stává najednou jedním z nich se vším všudy. Nevidí je z druhého břehu, ale je přímo v jejich centru, konfrontován s nimi i prostředím. Doma na něj čeká těhotná manželka. Situace ve věznici se pro něj stále více komplikuje a on, pod tlakem okolností přestává být „normálním“ člověkem z venku. Sled událostí je rychlý, tlak obrovský a závěr tragický.

Vyzrazovat děj a konec filmu nemá smysl, ale je skutečnou sondou do lidské duše a také ukázkou toho, co se stane s člověkem, když se ocitne v tak krajní situaci. Jak moc dokáže ovlivnit jeho dosavadní život. Nikdo se totiž na takové situace nedokáže připravit. Můžeme si stokrát říkat, jak bychom se zachovali, když nás někdo přepadne, dostaneme se do vězení, naše dítě napadne pes, jsme svědky zločinu, nebo do něj vtaženi. Až ta situace nastane, pak se uvidí, jak jsme schopni reagovat a psychicky vzniklou situaci ustát.


Jiné články autorky
Svět chce být klamán
Nevyměňuj staré známé za nové
Kde leží poklad
Slova jako rána mečem
Na geny jsme příliš krátcí

PILNÝ MÁ V TÝDNU SEDM  DNEŠKŮ, LENIVÝ SEDM ZÍTŘKŮ. F. VYMAZAL

Paul Simon Most přes rozbouřené vody

Když jsi zdeptaná znavená vším
máš v očích pláč já ti ho osuším
jsem pořád s tebou přítel do nepohody
když ostatní sotva k nalezení jsou
jako most přes rozbouřené vody
rozklenu se nad tebou

Když jsi zoufalá
prázdná a na dlažbě
když ti úzko je
den v noc promění
přijdu tě utěšit
vzít na sebe tvé trápení
když kam se podíváš
jenom trable jsou
jako most přes rozbouřené vody
rozklenu se nad tebou

Dívko stříbrná přišel čas plout
do plachet svých nech vítr nadechnout
je chvíle tvá můžeš se nač chceš ptát
všem snům svým volnost dej
jak září podívej
a chybí-li ti kamarád
ohlédni se pluji za tebou
a jako most přes rozbouřené vody
rozklenu se nad tebou
Nejen touto, ale i jinými básněmi, které Paul napsal, se nese hluboký soucit a porozumění.

Ve společnosti vždy něco skřípe. Umělcům nastavuje zrcadlo, aby mohli nahlédnout až na dno své bezútěšnosti, ale nikdy je na dně nenechá.

Paul věří v základní lidské východisko – v pomocnou ruku, v kamaráda…když kam se podíváš, jenom trable jsou, jako most přes rozbouřené vody rozklenu se nad tebou.

Za Paula Simona mluví jeho básně. Píše je stále lépe.

Hluboké člověčenství

REAKCE PANA KEMRA, KTERÝ MĚL BÝT JMENOVÁN V RÁMCI DIVADLA ZASLOUŽILÝM ČLENEM. BYLO TO V NORMALIZAČNÍ DOBĚ.
PODRÁŽDILO HO TO A TAK DOPISEM NA ÚSTŘEDNÍ VÝBOR ODPOVĚDĚL TAKTO:

„NAHÝ JSEM PŘIŠEL NA SVĚT A NAHÝ Z TOHOTO SVĚTA BYCH CHTĚL ODEJÍT. NENAVYKL JSEM BYZANTSKÝM ZPŮSOBŮM, ABYCH RUKU, KTERÁ BIJE, JEŠTĚ POLÍBIL. DĚKUJI. JOSEF KEMR.“


Pan Kemr. Nezapomenutelný herec, ale především člověk. Hluboce věřící, oddaný své práci, věrný svým divákům, podivín s velkým srdcem a citlivou duší.

Hrál v době, kdy nebylo lehké hrát. Jak si zachovat tvář. Pan Kemr se nikdy nenechal svést, nalákat, ovlivnit. Byl prostě svůj a byl velmi respektován.

Záleží na každém jednotlivci, jak se zorientuje v dané době, situaci a tak, aby nenapomáhal zlu.

JAK ŘÍKÁVAL TAKÉ PAN KEMR: „BŮH S NÁMI, KDO PROTI NÁM“.

Vážím si pana Kemra. Pro jeho herecký projev, ale především pro jeho lidství, opravdovost a čistotu duše, která se přímo zračila v jeho velkých očích. Na co myslel, tím opravdu byl a žil. Nic víc nic míň.

Bdění

Situace tady nejsou proto, aby ovládly naši mysl a my mysleli podle dané situace, ale naopak. 

Pozornost nám dává šanci svobodně se rozhodnout, rozhodnout se v jakékoliv situaci.
Ať už je bolestná nebo radostná!

Musíme být však připraveni, což vyžaduje trénink. Nic nepřichází samo. Musíme se naučit být pozorní a rozlišovat podstatné od nepodstatného.

Je třeba se naučit obracet pozornost k sobě. Vycházet z vlastního pevného bodu.

Také na sobě pracovat. Pokud promrháme roky života, je to jen k naší velké škodě. Nemůžeme se spoléhat na nikoho jiného, jen sami na sebe. Nikdo za nás tu práci neudělá. 

Naše poctivá snaha se stonásobně vrátí a zúročí.

Mark Twain řekl: „Za dvacet let vás bude více mrzet to, co jste neudělali, než to, co jste udělali. Takže odvažte
lana. Vyplujte z bezpečného přístavu. Chyťte daleký vítr do plachet. Hledejte. Sněte. Objevujte.“

A Henry Ford řekl: "Kvalita znamená, dělat to dobře, i když se nikdo nedívá."

Co vlastně víme o lidech

Denně potkáváme na ulici, v sousedství, v obchodě, v práci spoustu lidí. Známých i neznámých.
Ale můžeme říci, že i ty, které známe, známe opravdu?

Některé lidi známe od vidění, jen je zdravíme, s některými občas prohodíme pár vět, někdy ze slušnosti, jindy ze zájmu. S pár lidmi navazujeme bližší kontakty.

Stejně nemůžeme říci, že bychom lidi znali. Klidně se mezi námi mohou pohybovat zloději, vrahové, násilníci a my to vůbec nepoznáme. Mnohdy vůbec nevíme, že v našem okolí se děje něco špatného, někdo týrá děti nebo zvířata. Rakušan, co nechal bydlet svoji dceru a vnuky ve sklepní místnosti byl považován za slušného člověka. Nikdo nic netušil.

Stejně tak ani nemusíme tušit, že denně potkáváme v práci nebo v sousedství někoho, kdo denně usedá k počítači a vylívá si tam svou zlost na celý svět. Je schovaný za obrazovkou počítače, nikdo nezná jeho pravé jméno, nikdo nevidí jeho tvář.

Takový člověk se pak lehce vysmívá všemu a všem, pěkně schován doma. A co nejhoršího, ničí práci druhých tím, že po jejich práci šlape.

******************************************************
Nedávno to jeden člověk komentoval takto:
 
Diskusní fóra slouží některým frustrovaným diskutérům jako pojišťovnou neproplácená akutní psychiatrická péče.

Co vlastně člověk snese?

Jak kdo a jak co.

Můžou vám vzít úplně všechno, ale nemůžou vám vzít vaše myšlenky a vaši čest.

Nejhorší je, když vám odnáší mrtvě narozené dítě a vám zůstane prázdná náruč. Ale musíte se smířit i s tím, nic jiného ostatně člověku nezbude. Buď to zvládne, nebo se zblázní. Musí jít dál. Je tu přeci také partner, který se trápí stejně tak moc.

V životě můžou člověku mnohokrát vzít to „dítě“, něco, o čem si myslí, že je to životně důležité, bez čeho by si nedovedl představit život, ale nakonec i tohle člověk ustane.

Pořád si říkám, už nic není tak hrozného, než když odnášeli naše mrtvé dítě.

Prohry a pády nejsou příjemné, ale jsou součástí našeho života, formují nás a zocelují. Pokud ne, tak nás semelou společně s dalšími odpadlými, nikdo už si na nás nevzpomene, život jde prostě dál.

Nikdy se nevzdávat a nikdy nepadat na kolena, bojovat až do samého konce, ale také neškodit druhým nezahořknout!

Křik nic nevyřeší

Křik není argument. 

Křičet dokáže každý a také kritizovat. 

Rozčilovat se je vždy snadnější, 

ale přijít s konkrétními návrhy je mnohem obtížnější.

Francouzský herec italského původu, Lino Ventura, si zahrál mnoho drsňáků. Hrál role záporné i kladné. Sport ho naučil disciplíně, sebekázni a především ho naučil prohrávat. 

Umět prohrávat je v životě důležité.

I když vypadal drsně, vůbec takový nebyl. Měl velmi klidný a pěkný soukromý život, žádné skandály. Miloval jen svojí ženu a děti. Měl rád dobré jídlo, velmi rád vařil a měl kultivovaný projev. Nesnášel barbarství a hrubost.

Ač sporotvec a herec "drsňák", nesnášel násilí a křik. Již jako mladý dezertoval z vojny a už se tam nikdy nevrátil. Křik opravdu neměl rád. Věděl, že křikem se stejně nic nespraví.

Mám ráda Venturu. Byl nejen velkým hercem, ale především velkým člověkem.

Má mi pořád hodně co říct. O mě - o lidech - o světě.

S taktní kritikou choďte jen na slušné lidi. Na darebáky se musí jinými metodami.

Buďte tvrdí, ale spravedliví. Jestliže nemůžete být obojí, buďte spravedliví. Fred Lawson

Teče tudy řeka

Z filmu „Teče tudy řeka“ pod režií Roberta Redforda.

V té chvíli jsem věděl naprosto jasně, že jsem byl svědkem dokonalosti.  Můj bratr stál před námi na břehu řeky Blackfood, jakoby se ani nedotýkal země, svobodný a nezávislý, jako umělecké dílo.

Ale já jsem si právě tak jasně uvědomoval, že život není umělecké dílo a že tento okamžik nebude mít dlouhé trvání.

Každému z nás se někdy v životě přihodí, že vidí své milované v nouzi a klade si otázku. Řekni, Pane, čím, pokud vůbec, jim mohu ulehčit. Protože jen zřídka dokážeme pomoci těm, co jsou nám nejblíže. Buď nedokážeme rozpoznat jak a čím nebo mnohem častěji naše pomoc není přijímána.

Ti, které bychom měli nejvíce znát, nám unikají, přesto je milujeme. Můžeme milovat, aniž bychom chápali.
Skoro všichni ti, které jsem v mládí miloval a zároveň je nechápal, jsou mrtví, včetně Jesise, ale stále na ně myslím.

Ano, jsem už teď příliš starý, abych byl dobrý rybář, a na ryby chodím obvykle sám, i když mi přátelé říkají, že bych neměl.

Ale když stojím sám v pološeru kaňonu, tak jakoby se náhle celé moje bytí soustředilo do mé duše a do vzpomínek a do hučení řeky Blakfood a svistotu vlasce a do naděje, že na jeho konci bude ryba.
Nakonec všechny věci stejně splynou v jedno a odplaví je řeka. Ta, která běží přes kameny už od stvoření světa, přerušená snad jen potopou.

Na některých kamenech leží věčné kapky deště, pod těmi kameny jsou slova a některá ta slova jsou jejich.
Stále se vracím k vodě.

Tahle slova z filmu mne opravdu dostala, stejně jako celý film. Nádherné přírodní scenerie, řeka, ryby, herecký koncert hlavních představitelů. Hluboký film, který v člověku zůstane ještě dlouho, ještě později bude přemýšlet o mnoha scénách. Film, který je především o životě, jaký opravdu je.

Už samotný fakt, že film režíroval Robert Redford, je zárukou kvality, ale co by byl film bez špičkového výkonu herců. Craig Sheffer, Brad Pitt, Tom Skerritt a další.

Pevný bod

Hledáme ve svém životě pevný bod. Bod, o který se můžeme opřít vždy, když je nejhůř.

Nejdřív člověk hledá v různých knihách. Knihy číst je velmi užitečné, ale jsou to jen slova na papíře. Mnoho knih si protiřečí, ne každá nás osloví. Z pevného bodu se stává písek protékající mezi prsty.

Hledáme dál.

Potkáváme různé lidi, navazujeme přátelství, ale i lidé jsou různí, mají své názory a náhled na svět. Podle sympatií věříme jednomu nebo druhému. Z pevného bodu se stává vyviklaný kůl, který praskne, když se o něj opřeme.

A tak na konci hledání, když člověk vyzkoušel téměř vše, obrací se sám k sobě. Obrací se do svého nitra.

Pevný bod totiž nacházíme sami v sobě, nikde jinde ho nenajdeme.

Kujme pikle pikle kujme…

Jeden člověk by rád pracoval a tvořil a druhý jen přemýšlí, jak mařit a kazit. Vyžívá se v žabomyších válkách a hnidopišství, nemá vlastní názor ani páteř.

Jak se vůbec bránit hlouposti, omezenosti, zášti a zlobě? No jen těžko, protože vždy se najdou lidé, kteří vás mohou z titulu své funkce nebo postavení prostě vyšachovat ze hry a vůbec vám nemusí udávat důvody, vůbec se dokonce s vámi nebudou bavit, prostě vám jen písemně oznámí, abyste takzvaně vyklidili pole, a když ne, ta bubu právníci.

Je to bohužel velmi zakořeněný nešvar naší společnosti. Místo aby lidé pracovali a měli zájem svojí prací nějak přispět naší společnosti, aby byla třeba zase o něco lepší, tak jen škodí a rýpají se v nesmyslech, namísto toho, aby přicházeli s nějakými konkrétními a konstruktivními návrhy. 

Horší je fakt, že ještě více škodí ti, kteří podporují hlupáky, udavače a „nemakačenky“, kteří by se rádi dostali k penězům nějak šikovně, řečeno bez velké námahy a pokud možno rychle. Ti, kteří mají nějaké postavení a kteří podporují tyhle různé živly naší společnosti páší velké zlo a brání tak lidem, kteří opravdu chtějí pracovat a chtějí něco budovat v téhle společnosti. Vymýšlí různé podpásovky, podrážejí nohy, plivou po jejich práci a znehodnocují ji.

Co s tím?

Těžká odpověď, protože s hloupostí se opravdu těžko bojuje, ale přesto člověk musí vydržet, protože když tlak nevydrží, padne a všichni na něj leda šlápnou, snad někteří překročí, ale brzy ho to stejně semele a nikdo si na něj časem ani nevzpomene. Život jde dál. Tak bychom se tu postupně ušlapali, až by tu zbyli jen ti „chytráci“, kteří by pak na sebe dál kuli pikle, protože jak známo, ti na sebe nejvíce kujou pikle. Ale protože už by pro samé pikle zapomněli na poctivou práci, zašli by taky. 

Každý člověk má svou cenu, kterou si sám určuje. Člověk během času utváří svůj charakter. Čím? Svou prací, životním postojem, tím, co si myslí. Člověk je opravdu to, co si myslí a to se musí někde projevit. Jestli je člověk lump nebo blbec, může nosit oblečení nejlepších značek, prohánět se v drahých autech, ale brzy se stejně pozná, co je zač a už to nesmaže. Nebo člověk pracuje, dělá si svoje a je prospěšným, nikomu neškodí, ale zná dobře svou cenu a to se také časem projeví.

Cenu člověka neurčuje žádný trh, tu si určujeme sami. Je dobré proto znát svou cenu, nepovyšovat se, ale ani neponižovat. Být jí hoden, ale stát si za ní.

Přeci se dá bojovat s lidskou hloupostí a omezeností. Svým pevným přesvědčením, svým postojem, prací a také tím, že se nenechá otrávit lidmi, kteří to nikdy nebudou myslet dobře, protože sami jsou poškození. Jako špatně naprogramovaný počítač.

Budovat si svoje jméno dá námahu, ale stojí to za to.

Nebo je to jinak?

O lidech

Čeho jsou schopni
Co dokážou unést
Kam až zajdou
Jak se zachovají pod tlakem
Jak moc dokážou milovat i nenávidět
Co je nutí k přežití....


Ano jsme především lidé se svými poklesky, slabostmi, starostmi, zlobou, ale i radostí, sebeúctou, láskou a schopností dávat.


Každý máme jiný práh bolesti, ale také jiný práh vnímání a rozdílné pohledy na svět.


Nelze odsuzovat lidi za jejich poklesky, ostatně soudit nánm není učeno. Měli bychom především chápat druhé, být schopni je vyslechnout a nechat jim jejich názor, byť je mylný, ostatně pokud je člověk o své pravdě přesvědčen, těžko jim ji vymluvíme, musí na to přijít sám. Někdy také se "svojí pravdou" umře, ale život jde dál.


Mít pochopení, nevnucovat, tiše naslouchat, ale umět potěšit, ukázat lásku.


Ostatně co by nám na to řekli miliony  těch, kteří se ocitli v Gulagu?

Na co myslíme, to jsme

Možná se zdála Iron lady (Železná lady) poněkud tvrdou a nekompromisní, ale dokázala mnoho a tvrdá byla především sama k sobě.

Říkala: „NA CO MYSLÍME, TO JSME“

LIDÉ UŽ VŮBEC NEMYSLÍ, ONI JE CÍTÍ.
JAK SE CÍTÍŠ? TO JE JEJICH OTÁZKA.
"CÍTÍM, ŽE TO NENÍ DOBRÉ"
"NECÍTÍM S V TOM DOBŘE"...
JEDEN Z NEJVĚTŠÍCH PROBLÉMŮ NAŠÍ DOBY JE,
ŽE LIDÉ JSOU VEDENI TĚMI, KTEŘÍ SE VÍC ZAJÍMAJÍ
O POCITY NEŽ O MYŠLENÍ.
IDEY A MYŠLENKY, TO JE TO, CO MNE ZAJÍMÁ.
ZEPTEJTE SE MNE, NA CO MYSLÍM, NE CO CÍTÍM.

DEJTE POZOR, NA CO MYSLÍTE PŘEDÍTM, NEŽ TO VYSLOVÍTE
DEJTE POZOR, CO VYSLOVUJETE PŘEDTÍM, NEŽ TO ZAČNETE DĚLAT.
DEJTE POZOR, CO DĚLÁTE, NEBOŤ TO SE STANE VAŠÍM ZVYKEM.
DEJTE POZOR NA VAŠE ZVYKY, NEBOŤ URČUJÍ VÁŠ CHARAKTER.
A DEJTE POZOR NA VÁŠ CHARAKTER, NEBOŤ SE STÁVÁ VAŠÍM OSUDEM.
NA CO MYSLÍME, TO JSME.
Slova z filmu o Margaret Thatcher, jíž brilantně ztvárnila Meryl Streep.

Margaret Thatcher se bezpochyby zapsala do dějin jako významná osobnost britské politiky a i když mnozí nesouhlasili s jejími názory a postupy, jistě své politice věřila a také nikdy nebyla povrchní političkou, naopak vždy byla velmi připravená, velmi soustředěná a neustále na sobě pracovala. Držela se toho, čemu pevně věřila, nikdy nepřevlékala kabát podle toho, odkud a kam foukal vítr. Byla velmi tvrdá, ale především k sobě, byla také velmi respektovaná a měla vliv. Jen takoví lidé mohou posouvat dějiny.

Film stojí za zhlédnutí hlavně pro vynikající výkon Meryl Streep, která se na roli připravovala s pečlivostí její vlastní. Oskara za film si jistě odnesla právem, a jak řekla, byla to její nejobtížnější role, ale stála za to.

Já především souhlasím se slovy „Železné lady“, tedy na co myslíme, to jsme. Nic míň nic víc.

Milovat neznamená míti rád. Milovat znamená srdce své na práh někomu dát, bezmocně se chvět a bát, ale nikdy se nezeptat, zda zvednuto kdy bude. Olga Scheinpflugová

OLga Scheinpflugová byla herečkou a spisovatelkou, především však velmi morálním člověkem.

Byla to výjimečná žena a jistě byla jako životní partnerka po boku Karla Čapka na pravém místě.

Dodnes nosím při sobě slova Olgy Scheinpflugové.
ZA VŠECHNY TRESTY TVRDÝCH SLOV KRUPOBITÍ, ŽIVOTE DĚKUJI TI! JE KRÁSNÉ MOCI VĚŘIT V MRAVNÍ ŘÁD, VĚDĚT, ŽE ZA HŘÍCHY SE NIKAM NEUTEKLO, TVOR TRESTY ZNAVENÝ SE MŮŽE LEHČEJ SMÁT, NEŽ KDO JIM UNIKL A JEHOŽ ČEKÁ PEKLO. ZA VŠECHNY TRESTY ZASLOUŽENÝ PLÁČ, SPRAVEDLNOSTI ČASU, JSEM TVŮJ VYZNAVAČ.

Přemýšlím o lidech

Kam až jsou ochotni zajít
Jak velký tlak vydrží
Jak se zachovají v extrémních podmínkách
Jak velké lásky jsou schopni
Jaká je jejich vůle k životu

Ano, jsme především lidé. Lidé chybující, se svými poklesky, starostmi, záští, neschopností odpouštět, ale také lidé laskaví a vnímaví, citliví, schopní odpouštět, schopní velkých citů a velkých obětí.

Každý máme jinde práh bolesti stejně jako každý jsme jiný ve své schopnosti lásky, úcty a sebeúcty.

Člověk nemá soudit, to mu ani není dáno.

Člověk by měl především chápat ty druhé, naučit se naslouchat a vnímat přání bližních. Nebo jen tiše vyslechnout, ale ponechat si svoje soudy či ponaučení. 

Lidé potřebují především soucit a pochopení druhého a jestliže mají problém, musí si ho vyřešit stejně sami, na nás je, abychom člověka jen vyslechli. A pokud je člověk přesvědčen o nějaké svojí pravdě, nemá vůbec smysl mu něco vymlouvat, musí na to přijít sám.

Lidé by si ušetřili mnoho trápení, kdyby nechali druhé žít a vůbec brali život z té lepší stránky.

Co by nám na to řekli miliony těch, kteří prošli Gulagem? mnozí by nám nic neřekli, protože už se nikdy nevrátili.

Možnost volby

Je jeden člověk, který pochází z „lepší“ rodiny, umělecké rodiny. Vystuduje konzervatoř, jak jinak, a před sebou má slibnou kariéru klavíristy.

Ovšem žije na druhém konci států, pracuje jako dělník na ropných polích, žije na ubytovně s obyčejnou servírkou, ale je celkem spokojený. Nic mu nechybí, rád si zajde na pivo s přáteli, se stejně obyčejnými dělníky a jejich ženami, které řeší normální obyčejné věci.

Dobrý pozorovatel vidí, že tento muž není prototyp dělníka a člověka, kterému stačí k životu pivo a hodně jednoduchá servírka, ale on to prostě neřeší, protože je jiný a má na to. Vlastně ani nechce a ví proč.

I když zapadá mezi své kamarády, je trochu jiný. Má svůj vnitřní svět, který dokáže skrýt, svoje problémy nikde neventiluje, snad ani sám v sobě, ale přeci to nejde zcela, protože člověk nemůže jen tak vymazat svůj domov, rodiče, to z čeho vzešel.

V sobě sám oddaluje tu chvíli, kdy se bude muset vydat domů. Bude si muset ujasnit, kdo je a kde je jeho místo. Konfrontace se nevyhnutelně blíží a on bude muset učinit rozhodný krok.
Brzy bude mít příležitost. Jednoho dne se vydá na cestu přes celé státy, aby znovu po létech navštívil rodný dům, místo plné vzpomínek a svého otce, který umírá.

Vrátit se zpátky není vůbec jednoduché a už vůbec ta konfrontace samotná, setkání se snoby, kteří si hrají na lidi s velkými city a kteří si myslí, že všemu rozumějí a všechno tak dobře chápou. On to však neřeší, protože jejich svět je mu cizí. Přesto hraje tak trochu jejich hru, nechce nic moc řešit.

Snad až na jednu věc. Ten člověk se netají tím, že říká, co si myslí a většinou tím vzbuzuje pohoršení. Jenže to je právě to. On je mnohem větší formát na rozdíl od těch pokrytců, kteří si stále na něco hrají, včetně ženy, která evidentně o něho stojí, ale tváří se úplně jinak. On to samozřejmě pozná a reaguje. A jak to dopadne?
Film je o lidech, o věčné rozervanosti člověka a jeho boji samého se sebou. Někdy z toho vyjdeme dobře, jindy ne, ale nikdy bychom to neměli vzdát a stát se jakýmsi chodícími loutkami bez citu, prázdná stvoření potýkající se od jedné deprese k druhé. Život je přeci tak krátký!

Život není jednoduchý pro nikoho, každý máme tu svoji káru nějak naloženou, ale přeci nemusí být tak plná, abychom to nakonec nezvládli, neutáhli. Musíme se naučit vyhazovat, dát ze svého života pryč nepotřebné, neužitečné, co se věcí i lidí týče!

Pokud se to nenaučíme, jednou padneme vyčerpáním a třeba se už nenajde nikdo, kdo nám pomůže vstát. S čím a kým člověk zachází, tím také schází.

Vynikající film s názvem „Malé životní etudy“ rozhodně stojí za zhlédnutí, už i proto, hlavně proto, že Jack Nicholson tam podává opravdu vynikající výkon i přesto, že byl v začátcích své kariéry. Prostě kdo umí, ten umí a kdo neumí…

Každý můžeme být jedničkou, ale na tom se musí pracovat. Musíme si věřit a pracovat na sobě, samo nikdy nic nepřijde. Všechno je v naší psychice. Buď na to máme, nebo ne. Je to jen naše rozhodnutí!


Nikdy se nevymlouvejte na okolnosti, věřte sami sobě, svému instinktu! Sebedůvěra a motivace jsou nejsilnějším motorem, který vás pohání.

Smysl života

"Prožil jsem příliš mnoho a zdá se, že až teď jsem našel to, co je třeba ke štěstí.

Tichý život v odloučení na venkově, kde mohu být užitečný lidem, jimž se dobro prokazuje tak snadno a kteří nejsou zvyklí, že jim je někdo činí.

Smysl jsem našel v práci, která je někomu prospěšná, také v odpočinku s přírodou, knihami, hudbou, láskou k sousedovi.

Taková je má představa štěstí a potom, a to především, žijete pro druhé a možná i pro děti.

Po čem víc může srdce toužit."

Tato slova jsou z filmu, na jehož název si nevzpomínám.

To se mi téměř nestává, ale snad to ani není podstatné.

Podstatný je obsah, volená slova, hloubka poznání.

Myslím, že pokud člověk dojde k tomuto poznání, může se stát i jeho život šťastným a naplněným.

A co Vy? Jste šťastní?

Kdo je nevinný, ať hodí kamenem...

Je třeba být solidární s lidmi omylnými a provinilými, neomylní a nevinní naši solidaritu nepotřebují! Také ale mezi námi nežijí. 

Filozof Václav Bělohradský

Štěstí je skutečné, jen je-li sdíleno

Měla jsem maminku. Měla ráda knihy, poezii, literaturu a měla ráda nás, mne a brášku. Od narození nám psala deník. Poctivě zapisovala naše pokroky, první krůčky a slova, zaznamenávala úsměvné příběhy a svoje pocity.

Když jsem byla mladá a ještě neměla vlastní děti, občas jsem do deníku nakoukla a s bráchou jsme se zasmáli těm dávným příběhům z dětství, zkomoleným slovům. Pak jsme šli každý svou cestou.

Mám s manželem dvě krásné děti a mám maminčin deník. Až nyní, po letech, jej vidím úplně jinak. Zračí se v něm emoce ženy, ženy milující, leč nešťastné, ženy unavené, hledající lásku a pochopení. 

Moje maminka zemřela velmi mladá. Zůstal smutek a pocit beznaděje. Člověk ztratí ta ochranná křídla a tak rychle dospěje, moc rychle. To prázdno nejde ničím vyplnit, protože máma je jen jedna. Po letech jsem přeci jen zvítězila, sama nad sebou a svou beznadějí a přišla velká úleva, které předcházelo přijetí a odpuštění. Člověk je schopen přijímat a odpouštět druhým, jen pokud přijme sám sebe.

Nepotřebuji šperky, drahé věci či exotickou dovolenou. Potřebuji maminčiny deníky a osobní zápisky, mají pro mne cenu zlata. Mohu je otevírat znovu a znovu a přitom nacházím stále něco nového, mohu poznávat její duši, jsem s ní a ona se mnou. 

Deníky jsou mým pokladem a zrcadlem, do kterého se dívá zralá žena a matka.

Věděla jsem, že budu psát dětem deníky, začala jsem hned první dny a pečlivě zapisovala, nejen jejich úspěchy, ale také svoje pocity, radosti i trápení. Jednou třeba otevřou deník a budeme spolu. Zaznamenala jsem nejhezčí léta svého života, vydala sama sebe.

Možná se to zdá těžké, některé ženy mohou namítnout, na to nemám vůbec čas. Mnohdy mi to přímo řekly. Okolo dětí je jistě spousta práce, to ví každý rodič, ale ruku na srdce, kolik času trávíme zbytečnostmi. Kolik času nám mnohdy proteče mezi prsty a je pryč.
 
Přitom stačí jen chvilička, krátký postřeh, pár vět. Časem nás to začne bavit, protože vidíme, jak přibývají řádky, ke kterým se i my rodiče rádi vracíme, už jen proto, že málokdo si pamatuje, co bylo před rokem. Když se do deníku přidávají různé fotografie, obrázky, přáníčka, pramínek vlasů, pak je deník milou a veselou zábavou.

Jednou jsem našla v jednom časopise text od neznámého autora, který se mi velmi líbil, memorandum dítěte. Měla jsem ho stále před očima a text mají v deníku i naše děti, aby si ho mohly také po letech přečíst, to až budou mít děti vlastní.

Očekávání potomka a mateřství je jedním z nejkrásnějších období v životě ženy, celé rodiny, se všemi radostmi i těžkostmi, které k tomu patří. Život není lehký, ale byl nám dán a stojí za to, pokud najdeme v životě to pravé štěstí. To však nenajdeme nikde jinde, než v sobě.

Ovšem štěstí je skutečné, jen je-li sdíleno. A deník, je také formou sdílení, nemyslíte?

Memorandum dítěte od neznámého autora
Nerozmazlujte mě. Vím velmi dobře, že nemusím dostat všechno, co chci. Jen vás zkouším. - Nebojte se být na mě rázní. Mám to raději. Umožňuje mi to vědět, na čem jsem. - Nepoužívejte vůči mně násilí, to mne učí, že se všeho dá dosáhnout silou. - Neprotiřečte si, to mne mate a nutí uhýbat. Nedávejte sliby, možná je nebudete schopni dodržet a to by podkopalo moji důvěru ve vás. Nedejte se nachytat na mé provokace, když říkám a dělám něco jen proto, abych vás rozzlobil. Jinak se budu snažit o víc vítězství“. – Nebuďte zklamaní, když říkám, že vás nemám rád. Nemyslím to tak, chci jen, abyste cítili lítost nad tím, co jste mi udělali. – Nesnažte se, abych se cítil menší, než jsem. Budu na to reagovat tím, že se budu chovat jako „velké zvíře“. – Nedělejte za mne věci, které jsem sám neudělal. Cítím se potom jako dítě a budu mít tendenci nechat si od vás i nadále sloužit. – Nepřipusťte, aby se mým zlým návykům věnovalo příliš pozornosti. To mě jen povzbudí, abych v nich pokračoval. – Nenapomínejte mne před lidmi. Budu lépe reagovat, když mi povíte své připomínky mezi čtyřma očima. – Nesnažte se diskutovat o svém chování, když konflikt ještě trvá. Moc vás totiž neposlouchám. Nechme to na později. – Nesnažte se mi dělat kázání. Byli byste překvapeni, jak dobře vím, co je dobré a co špatné. – Nesnažte se, abych cítil, že moje chyby jsou hříchy. Musím se učit chybovat, aniž bych měl pocit, že tím nejsem dost dobrý. – Nerýpejte do mne. Budete-li to dělat, budu se bránit tím, že se budu tvářit, jako bych byl hluchý. – Nechtějte, abych vysvětloval svoje chování. Někdy doopravdy nevím, proč jsem co udělal. – Nevychvalujte příliš moji pravdomluvnost. Často se ze strachu uchyluji ke lži. – Nezapomínejte, že rád experimentuji. Učím se tím, takže to, prosím vás, snášejte. – Nechraňte mě před důsledky mých činů. Potřebuji je poznat z vlastní zkušenosti. – Nevěnujte příliš pozornost mým zdravotním problémům. Mohl bych si zvyknout, těšit se z nemoci, věnujete-li mi při ní nadbytek pozornosti. – Neodbývejte mě, když kladu přímé otázky. Budete-li tak činit, zjistíte brzy, že se již neptám (a hledám informace někde jinde). – Neodpovídejte na „bláznivé“ anebo bezvýznamné otázky. Chci jen, abyste se mnou zabývali. – Nenaznačujte, že jste perfektní nebo neomylní. To by na mne kladlo příliš velké požadavky. – Nebojte se, že se mnou trávíte příliš málo času. Počítá se, jak jej spolu trávíme. – Nechci, aby moje obavy vzbuzovaly vaši přehnanou starostlivost. Mohl bych se bát ještě více. Ukažte mi raději projev odvahy. - Nezapomínejte, že se mi nemůže dařit bez vašeho velkého pochopení a povzbuzování. Na pochvalu, i když je poctivě zasloužená, někdy zapomínáte, na pokárání však ne. – Zacházejte se mnou jako se svým přítelem. Potom i já budu vaším přítelem. Zapamatujte si, že se víc naučím, budete-li mi vzorem, než budete-li mi kritikem. – A kromě toho: miluji vás, milujte i vy mě…

Radost a vděčnost

Naložte se svým životem jak nejlépe uznáte za vhodné. Rozdejte ho mnohým, nebo schraňujte pro několik málo. Naplňte ho hlučným veselím, nebo tichým rozjímáním, radostí nebo smutkem, láskou nebo nenávistí. Ale nikdy jej neberte jako samozřejmost a nikdy jej nepromarněte. 

Slovy Billyho Florence: „Můj život je dar, který dal Bůh mně, ale co se svým životem udělám, je můj dar Bohu.“ 

Myslím, že člověk je schopen opravdu "prožít" život, pokud ví, co je vděčnost, nemá očekávání od druhých, naopak dává s radostí, nebere se příliš vážně, ovšem svou cenu dobře zná a nezapomíná, odkud přišel. 


Není mezi námi mnoho takových, kteří dokážou užívat každého dne a dokážou rozesmát bližního nebo jen nezištně udělat něco, cokoliv, třeba jen naslouchat. Není moc takových, kteří si dostatečně váží sami sebe, aby dokázali milovat ty druhé. Jen skutečně "veliký" člověk dokáže dát druhému pocit důležitosti a vlastní hodnoty.


Takových lidí bychom si vždy měli vážit, hýčkat si je a také bychom si přitom měli uvědomit, že ani jejich studnice není bezedná, že i oni potřebují v životě povzbuzení nebo jen čisté souznění.


Toto vzájemné předávání obohatí stejně dobře jako kvalitní kniha.

V jednoduchosti je krása i síla

Moje dcera má dvě skříně. Obě praskají ve švech pod tíhou oblečení, které už dávno nenosí. 

Každé ráno stála bezradně před skříní a přemýšlela, co vzít na sebe a pak také hledala. Rukavice, šálu, trička, ponožky…nevyznala se ve vlastní skříni.

Po dlouhém váhání se rozhodla skříň vytřídit a uspořádat. Po dvou hodinách boje jsem se do toho se svolením vložila a za hodinku bylo hotovo.

Zůstaly dva pytle věcí a hlavně tu najednou byla krásná čistá skříň. Vše mělo svoje místo, věcí tak akorát. Dlouho jsme se obě nemohly vynadívat na ten lad.

Dnes už dcerka nestojí hodiny před skříní a já se tam nebojím ukládat čisté prádlo. Život se nám zjednodušil.

A tak mne napadá, že takhle by měl člověk uklízet i v životě a mnohem častěji než jen jednou za pár let, jinak mu hrozí, že se utopí ve věcech.

Většina z nás shromažďuje. Celý život nakupujeme a taháme různé věci, nedokážeme se bez nich obejít. Často je po chvíli někde odložíme a jen se na ně práší, ale kupujeme další. Vždyť se to oplatí a ta cena a to se jistě na něco hodí, nebo to dáme mladým.

Stejně tak složitým si děláme celý život, když hromadíme v hlavě spoustu informací. Mnohdy neužitečných informací, ale přitom stačí vědět, kde co zjistit. Člověk přeci není stroj, aby si všechno pamatoval.

Kdo se naučí žít v jednoduchost tak zjistí, jak se mu ulevilo a život se stal mnohem lepším.

Jako kdyby člověk ze sebe shodil nějaké závaží, které mu brání ve svižné a pružné chůzi, které obtěžuje a brání v „rozletu“.

Jenže málokdo dokáže vystoupit ze zóny pohodlí.

Většinou si dáváme dárky. Zajdeme do obchodu a něco koupíme, v tom horším případě ještě něco, co se tomu druhému vůbec nehodí, co nemá ani rád. 

Ale je něco velmi cenného, co můžeme druhým dát. Co to je?
Přeci sebe, svůj čas. Čas je drahý, to ano, ale čas plyne rychle jako voda a třeba už nebudeme mít příležitost vidět blízkého člověka, zůstane po nás jen ta váza, na kterou se práší. 

Ovšem vzpomínky na chvíle strávené s blízkou osobou, ty člověku zůstanou, dokud sám neukončí pouť na téhle zemi plné krámů a věcí, které tu budou ještě dlouho a dlouho. Přežijí nás všechny.

Talmud říká, že ráj patří tomu, kdo rozesměje bližního.

Ukradené dětství

Někdy přemýšlím, jak by se na naše „starosti“ díval chlapec ze slumu, nejnebezpečnějšího slumu Ria de Janeira, metropole karnevalů, ale také vysoké kriminality, kde drogy a násilí jsou všudypřítomné. 

Děti už nemohou být dětmi, protože musí bojovat o holou existenci a protože děti se rychle učí, snadno sklouznou na dráhu zločinu. Jak jinak, když jde o přežití, ovšem za cenu krutosti, násilí a netečnosti. Motto filmu „bojuj, ale nepřežiješ, utíkej, ale neutečeš“…. 
 
Člověk si jen velmi těžko dokáže představit realitu všedního dne takového a mnoha podobných slumů, kde si děti „hrají“ s nabitou pistolí. Člověk se pak současně stydí, že si stále na něco stěžuje.

Každý den děkuji za to, že mohu vychovávat děti v zemi bez válek, násilí, nesmírné bídy a zoufalství, z kterého není cesty ven. Není na světě ideálního místa ani člověka, ale neměnila bych.

Každý z nás však může nějak přispět, něco dělat, aby tenhle svět ještě za něco stál. 

Však J.F. Kennedy již kdysi řekl: "Otázka nezní, co má země dělat pro mne, ale jak mohu být prospěšný já."

Film Město bohů je drsný a surový, ale ne levný a rozhodně není jen jakousi hororovou podívanou pro teenagera, o to tu nejde. Mnoho komparzistů bylo samo členy gangu v slumech, natáčení bylo velmi nebezpečné a náročné, ale o to lépe vypovídá o kruté pravdě, která přežívá až dodnes. A jen těžko se něco změní.

Za vše mluví krásná slova z úst vynikajícího herce Gerarda Depardieu, který sice nevyrostl v slumu, ale jako dítě prošel ulicí a přestože neměl na růžích ustláno, dokázal se vymanit a vypracovat. Bouřlivák s citlivou duší, který ví, jak chutná život.

Kdysi jsem slyšel vát vítr ve stromech. Kdysi jsem slyšel smích, vycházel z dětských úst. A hořce jsem zaplakal nad ztracenými stromy. Ať malé děti přijdou ke stromům a já jim dám naději, řekl on. Ale pro mnohé ztracené děti už tam stromy nejsou. Jejich hračkou je páchnoucí stoka, zoufalství je jejich hrou a šplhají jen po troskách. 

Slova z filmu Zelená karta