Moje dcera má dvě skříně. Obě praskají ve švech pod tíhou oblečení, které už dávno nenosí.
Každé ráno stála bezradně před skříní a přemýšlela, co vzít na sebe a pak také hledala. Rukavice, šálu, trička, ponožky…nevyznala se ve vlastní skříni.
Po dlouhém váhání se rozhodla skříň vytřídit a uspořádat. Po dvou hodinách boje jsem se do toho se svolením vložila a za hodinku bylo hotovo.
Zůstaly dva pytle věcí a hlavně tu najednou byla krásná čistá skříň. Vše mělo svoje místo, věcí tak akorát. Dlouho jsme se obě nemohly vynadívat na ten lad.
Dnes už dcerka nestojí hodiny před skříní a já se tam nebojím ukládat čisté prádlo. Život se nám zjednodušil.
A tak mne napadá, že takhle by měl člověk uklízet i v životě a mnohem častěji než jen jednou za pár let, jinak mu hrozí, že se utopí ve věcech.
Většina z nás shromažďuje. Celý život nakupujeme a taháme různé věci, nedokážeme se bez nich obejít. Často je po chvíli někde odložíme a jen se na ně práší, ale kupujeme další. Vždyť se to oplatí a ta cena a to se jistě na něco hodí, nebo to dáme mladým.
Stejně tak složitým si děláme celý život, když hromadíme v hlavě spoustu informací. Mnohdy neužitečných informací, ale přitom stačí vědět, kde co zjistit. Člověk přeci není stroj, aby si všechno pamatoval.
Kdo se naučí žít v jednoduchost tak zjistí, jak se mu ulevilo a život se stal mnohem lepším.
Jako kdyby člověk ze sebe shodil nějaké závaží, které mu brání ve svižné a pružné chůzi, které obtěžuje a brání v „rozletu“.
Jenže málokdo dokáže vystoupit ze zóny pohodlí.
Většinou si dáváme dárky. Zajdeme do obchodu a něco koupíme, v tom horším případě ještě něco, co se tomu druhému vůbec nehodí, co nemá ani rád.
Ale je něco velmi cenného, co můžeme druhým dát. Co to je?
Přeci sebe, svůj čas. Čas je drahý, to ano, ale čas plyne rychle jako voda a třeba už nebudeme mít příležitost vidět blízkého člověka, zůstane po nás jen ta váza, na kterou se práší.
Ovšem vzpomínky na chvíle strávené s blízkou osobou, ty člověku zůstanou, dokud sám neukončí pouť na téhle zemi plné krámů a věcí, které tu budou ještě dlouho a dlouho. Přežijí nás všechny.
Talmud říká, že ráj patří tomu, kdo rozesměje bližního.
úterý 28. února 2012
středa 8. února 2012
Ukradené dětství
Někdy přemýšlím, jak by se na naše „starosti“ díval chlapec ze slumu, nejnebezpečnějšího slumu Ria de Janeira, metropole karnevalů, ale také vysoké kriminality, kde drogy a násilí jsou všudypřítomné.
Děti už nemohou být dětmi, protože musí bojovat o holou existenci a protože děti se rychle učí, snadno sklouznou na dráhu zločinu. Jak jinak, když jde o přežití, ovšem za cenu krutosti, násilí a netečnosti. Motto filmu „bojuj, ale nepřežiješ, utíkej, ale neutečeš“….
Člověk si jen velmi těžko dokáže představit realitu všedního dne takového a mnoha podobných slumů, kde si děti „hrají“ s nabitou pistolí. Člověk se pak současně stydí, že si stále na něco stěžuje.
Každý den děkuji za to, že mohu vychovávat děti v zemi bez válek, násilí, nesmírné bídy a zoufalství, z kterého není cesty ven. Není na světě ideálního místa ani člověka, ale neměnila bych.
Každý z nás však může nějak přispět, něco dělat, aby tenhle svět ještě za něco stál.
Však J.F. Kennedy již kdysi řekl: "Otázka nezní, co má země dělat pro mne, ale jak mohu být prospěšný já."
Film Město bohů je drsný a surový, ale ne levný a rozhodně není jen jakousi hororovou podívanou pro teenagera, o to tu nejde. Mnoho komparzistů bylo samo členy gangu v slumech, natáčení bylo velmi nebezpečné a náročné, ale o to lépe vypovídá o kruté pravdě, která přežívá až dodnes. A jen těžko se něco změní.
Za vše mluví krásná slova z úst vynikajícího herce Gerarda Depardieu, který sice nevyrostl v slumu, ale jako dítě prošel ulicí a přestože neměl na růžích ustláno, dokázal se vymanit a vypracovat. Bouřlivák s citlivou duší, který ví, jak chutná život.
Kdysi jsem slyšel vát vítr ve stromech. Kdysi jsem slyšel smích, vycházel z dětských úst. A hořce jsem zaplakal nad ztracenými stromy. Ať malé děti přijdou ke stromům a já jim dám naději, řekl on. Ale pro mnohé ztracené děti už tam stromy nejsou. Jejich hračkou je páchnoucí stoka, zoufalství je jejich hrou a šplhají jen po troskách.
Slova z filmu Zelená karta
Děti už nemohou být dětmi, protože musí bojovat o holou existenci a protože děti se rychle učí, snadno sklouznou na dráhu zločinu. Jak jinak, když jde o přežití, ovšem za cenu krutosti, násilí a netečnosti. Motto filmu „bojuj, ale nepřežiješ, utíkej, ale neutečeš“….
Člověk si jen velmi těžko dokáže představit realitu všedního dne takového a mnoha podobných slumů, kde si děti „hrají“ s nabitou pistolí. Člověk se pak současně stydí, že si stále na něco stěžuje.
Každý den děkuji za to, že mohu vychovávat děti v zemi bez válek, násilí, nesmírné bídy a zoufalství, z kterého není cesty ven. Není na světě ideálního místa ani člověka, ale neměnila bych.
Každý z nás však může nějak přispět, něco dělat, aby tenhle svět ještě za něco stál.
Však J.F. Kennedy již kdysi řekl: "Otázka nezní, co má země dělat pro mne, ale jak mohu být prospěšný já."
Film Město bohů je drsný a surový, ale ne levný a rozhodně není jen jakousi hororovou podívanou pro teenagera, o to tu nejde. Mnoho komparzistů bylo samo členy gangu v slumech, natáčení bylo velmi nebezpečné a náročné, ale o to lépe vypovídá o kruté pravdě, která přežívá až dodnes. A jen těžko se něco změní.
Za vše mluví krásná slova z úst vynikajícího herce Gerarda Depardieu, který sice nevyrostl v slumu, ale jako dítě prošel ulicí a přestože neměl na růžích ustláno, dokázal se vymanit a vypracovat. Bouřlivák s citlivou duší, který ví, jak chutná život.
Kdysi jsem slyšel vát vítr ve stromech. Kdysi jsem slyšel smích, vycházel z dětských úst. A hořce jsem zaplakal nad ztracenými stromy. Ať malé děti přijdou ke stromům a já jim dám naději, řekl on. Ale pro mnohé ztracené děti už tam stromy nejsou. Jejich hračkou je páchnoucí stoka, zoufalství je jejich hrou a šplhají jen po troskách.
Slova z filmu Zelená karta
čtvrtek 2. února 2012
TEHDY JSEM SI PRO SEBE VYMYSLELA PRAVIDLO, KTERÉ BUDU UPLATŇOVAT PŘI KAŽDÉM BUDOUCÍM ROZHODOVÁNÍ. ROZTŘÍDÍM VŠECHNY ARGUMENTY A ZJISTÍM, KTERÉ PATŘÍ NA STRANU STRACHU A KTERÉ NA STRANU TVOŘIVOSTI, A NEBUDE-LI V OSTATNÍM ROZDÍLŮ, ZVOLÍM ŘEŠENÍ, PRO NĚŽ HOVOŘÍ NEJVÍCE TVOŘIVÝCH DŮVODŮ. MYSLÍM, ŽE NĚJAKÝM PODOBNÝM PRAVIDLEM SE JISTĚ ŘÍDÍ NARCISY A KROKUSY, KDYŽ SE ROZHODNOU PRODRAT VEN STUDENÝM BAHNEM. KATHARINE BUTLER HATHAWAYOVÁ
Katharine Butler Hathaway se narodila v roce 1890. V pěti letech byla kvůli tuberkulóze páteře upoutána na lůžko, musela ležet na tvrdé desce, tělo zkoušeli zavěšovat do různých kladek. V patnácti letech mohla poprvé vstát z lůžka, byla slabá jako desetiletá dívenka.
Zažila hodně bolesti, frustrace, utrpení, ale nikdy se nevzdala, protože měla silného ducha a byla odhodlána bojovat. Toužila studovat a psát. Absolvovala vysokou školu a začala psát.
"Je to váš nejhlubší instinkt, který vám umožňuje vést bohatý život. Nesmíte však dovolit strachu, aby vás ovládl." Katharine Hathaway
Psala velmi ráda i pro děti, milovala je. Napsala:
"Každý ví, že dobrá matka dává svým dětem pocit důvěry a stability. Ona je jejich země. Díky ní mohou vědět, na čem záleží ze všeho nejvíc. Je jejich jídlo a postel a deka navíc, když je zima v noci, je jejich teplo a jejich zdraví, přístřeší, ona je ten, u koho chtějí být blízko, když pláčou. Ona je jediný člověk na celém světě na celý život. Neexistuje žádná náhrada za ni. "
Katharina Butler Hathaway je důkazem toho, že člověk může prožít plnohodnotný a krásný život i přes mnohé těžkosti, prostě se rozhodne pro štěstí a nenechá se odradit.
Nikdy mne nepřestanou fascinovat lidé, kteří i přes ztrátu, bolest, zklamání, odmítnutí a ponížení dokázali obstát a prožili krásný a bohatý život. Dokázali vzdorovat osudu a nikdy se nevzdali, milovali život. Život každého člověka má svůj smysl a cenu, ten můj i ten váš!
Zažila hodně bolesti, frustrace, utrpení, ale nikdy se nevzdala, protože měla silného ducha a byla odhodlána bojovat. Toužila studovat a psát. Absolvovala vysokou školu a začala psát.
"Je to váš nejhlubší instinkt, který vám umožňuje vést bohatý život. Nesmíte však dovolit strachu, aby vás ovládl." Katharine Hathaway
Psala velmi ráda i pro děti, milovala je. Napsala:
"Každý ví, že dobrá matka dává svým dětem pocit důvěry a stability. Ona je jejich země. Díky ní mohou vědět, na čem záleží ze všeho nejvíc. Je jejich jídlo a postel a deka navíc, když je zima v noci, je jejich teplo a jejich zdraví, přístřeší, ona je ten, u koho chtějí být blízko, když pláčou. Ona je jediný člověk na celém světě na celý život. Neexistuje žádná náhrada za ni. "
Katharina Butler Hathaway je důkazem toho, že člověk může prožít plnohodnotný a krásný život i přes mnohé těžkosti, prostě se rozhodne pro štěstí a nenechá se odradit.
Nikdy mne nepřestanou fascinovat lidé, kteří i přes ztrátu, bolest, zklamání, odmítnutí a ponížení dokázali obstát a prožili krásný a bohatý život. Dokázali vzdorovat osudu a nikdy se nevzdali, milovali život. Život každého člověka má svůj smysl a cenu, ten můj i ten váš!
Rozhodnout se
Můžeš být tvrdá a můžeš být velmi kritická, ale těmihle dvěma vlastnostmi si ze života uděláš peklo.
Je o tolik lehčí být šťastná, lehčí rozhodnout se mít ráda to, co už jednou máš a ty toho máš strašně moc.
Než toužit po tom, co ti chybí, nebo si jenom myslíš, že ti chybí.
Je v tom mnohem víc klidu.
Krásná slova, ale především slova, která nutí přemýšlet, stejně jako postava z filmu Jediná správná věc. Vynikající výkon herčky Meryl Streep a také Renée Zellweger.
Jak moc přemýšlíme o těch, kteří jsou okolo nás a o těch, kteří jsou našimi nejbližšími. Co o nich víme nebo chceme vědět. Co jsme ochotni dát?
Jednou možná bude pozdě na všechna slova a vyznání.
Milovat druhé a milovat sebe, odpustit jim a odpustit sobě. To je štěstí.
Je o tolik lehčí být šťastná, lehčí rozhodnout se mít ráda to, co už jednou máš a ty toho máš strašně moc.
Než toužit po tom, co ti chybí, nebo si jenom myslíš, že ti chybí.
Je v tom mnohem víc klidu.
Krásná slova, ale především slova, která nutí přemýšlet, stejně jako postava z filmu Jediná správná věc. Vynikající výkon herčky Meryl Streep a také Renée Zellweger.
Jak moc přemýšlíme o těch, kteří jsou okolo nás a o těch, kteří jsou našimi nejbližšími. Co o nich víme nebo chceme vědět. Co jsme ochotni dát?
Jednou možná bude pozdě na všechna slova a vyznání.
Milovat druhé a milovat sebe, odpustit jim a odpustit sobě. To je štěstí.
středa 1. února 2012
Vůle k životu
Které dítě by nechtělo krásnou velkou duhovou kuličku nebo barevná sklíčka. Stačí všelijak natáčet proti slunci a pozorovat svět v rozmanitých barvách. Svět barev a fantazie.
Mít takovou kuličku nebo barevná sklíčka, to byla velká vzácnost, jen málokteré dítě mělo to štěstí. Dnes už je takřka vše, na co si dítě vzpomene a tak ho možná ani nenapadne hrát si s barevnými sklíčky a pečlivě je střežit jako poklad.
Svět her a fantazie vystřídal svět virtuální, ve kterém už téměř není místo pro společné sdílení, zábavu a obyčejnou radost. Děti se neschází na tajných místech, sdělují si dojmy prostřednictvím počítačů, tedy jestli vůbec o nějaké sdílení stojí. Včetně dospělých. Dnešní doba sdílení nepřeje. Přeje tvrdému boji v ještě tvrdší konkurenci a tlaku.
Takovou kuličku můžeme v sobě nosit všichni. Každý den vidět svět v krásných barvách a obměnách. I když je venku zamračeno, nebo v naší duši. Je to umění, někdy velmi těžké, ale radost můžeme prožít jen tehdy, když poznáme smutek i ztrátu.
Vnitřní krása člověka se navenek projeví v úsměvu, plachém a jemném, ale opravdovém. Duše člověka se zrcadlí v jeho výrazu, budí dojem vyrovnanosti a spokojenosti.
Každý se houpáme na vlnách života, někdy si s námi vlnky jen tak pohrávají a dopřejí klidu a jindy se rozbouří a vmetou chlad do tváře. Musíme být chytří a odolní, abychom přežili. Nejde o to, poručit rozbouřenému moři, aby se utišilo, ale naučit se v rozbouřeném moři kormidlovat.
Za každých okolností! Buď odoláme, nebo nás to smete. Vše je v nás. Ve vůli přežít.
Američané prováděli výzkum mezi bývalými válečnými zajatci a vězni koncentračních táborů a zjistili, že z táborů se vrátili hlavně ti, kdo ztělesňovali chuť žít. Za každých okolností se snažili provádět běžné denní činnosti, projevovali obrovskou „vůli k životu“. A přežili!
Mít takovou kuličku nebo barevná sklíčka, to byla velká vzácnost, jen málokteré dítě mělo to štěstí. Dnes už je takřka vše, na co si dítě vzpomene a tak ho možná ani nenapadne hrát si s barevnými sklíčky a pečlivě je střežit jako poklad.
Svět her a fantazie vystřídal svět virtuální, ve kterém už téměř není místo pro společné sdílení, zábavu a obyčejnou radost. Děti se neschází na tajných místech, sdělují si dojmy prostřednictvím počítačů, tedy jestli vůbec o nějaké sdílení stojí. Včetně dospělých. Dnešní doba sdílení nepřeje. Přeje tvrdému boji v ještě tvrdší konkurenci a tlaku.
Takovou kuličku můžeme v sobě nosit všichni. Každý den vidět svět v krásných barvách a obměnách. I když je venku zamračeno, nebo v naší duši. Je to umění, někdy velmi těžké, ale radost můžeme prožít jen tehdy, když poznáme smutek i ztrátu.
Vnitřní krása člověka se navenek projeví v úsměvu, plachém a jemném, ale opravdovém. Duše člověka se zrcadlí v jeho výrazu, budí dojem vyrovnanosti a spokojenosti.
Každý se houpáme na vlnách života, někdy si s námi vlnky jen tak pohrávají a dopřejí klidu a jindy se rozbouří a vmetou chlad do tváře. Musíme být chytří a odolní, abychom přežili. Nejde o to, poručit rozbouřenému moři, aby se utišilo, ale naučit se v rozbouřeném moři kormidlovat.
Za každých okolností! Buď odoláme, nebo nás to smete. Vše je v nás. Ve vůli přežít.
Američané prováděli výzkum mezi bývalými válečnými zajatci a vězni koncentračních táborů a zjistili, že z táborů se vrátili hlavně ti, kdo ztělesňovali chuť žít. Za každých okolností se snažili provádět běžné denní činnosti, projevovali obrovskou „vůli k životu“. A přežili!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)