Translate

čtvrtek 27. února 2014

Výběr partnera a zaměstnání

Zvolit si práci a najít partnera patří k těm nejdůležitějším rozhodnutím, jaké v životě uděláme.

Každý z nás má nějaké osobní hodnoty, zájmy, nadání. Záleží na tom, jakou práci a partnera si zvolíme. 



Z kosmického hlediska není nic tak zásadní, jak se zdá. Takže ať se rozhodneme pro cokoliv, není to nic než trénink pro každodenní život.



Většině z nás je ku prospěchu období sebezkoumání, abychom našli v práci i osobním životě uspokojení.







Naplnění není vždy samozřejmé, zvlášť v období krize. Člověk jde mnohdy daleko za prací, kterou by si normálně nevybral, ale potřebuje uživit rodinu.



Není však důležité, co děláme, ale jak to děláme. Svou práci máme dělat dobře za jakýchkoliv okolností.

Jeden muž středního věku pečlivě leštil zábradlí a sloupky v nádražní hale. U každého se zastavil na chvíli, žádný nevynechal. To byl opravdový „mistr“. Člověk, který pochopil, že nezáleží na tom, co dělá, ale jak to dělá. Svou práci vykonával se vší pečlivostí a zodpovědně.


V tom spočívá uspokojení, po němž se pídíme. Ať už naplňujeme jakoukoliv podobu práce či službu, ze všech sil se máme snažit dělat jí dobře. Pak budeme spokojeni a porosteme.





Stejně tak je to s partnerským životem. Období pohody a dostatku střídají krize, je třeba se snažit a být si oporou. 

úterý 11. února 2014

Žít nebo nežít

V životě občas nastane doba, kdy si člověk klade existenční otázku, kterou si kladl mladý Hamlet.

Seděl v tmavé místnosti a přemýšlel, jak se zabít. Ve stavu psychické paralýzy a utrpení byl nucen vypořádat se s otázkami života a smrti. Stanul nad propastí, jak řešit jádro života, identity a existence. I když nakonec nebyl schopen překročit okraj propasti dokázal soucítit s těmi, kteří v propasti skončili.


Proč o tom psát? Je to způsob, jak se přiblížit těm, kdo stojí na samém krajíčku. Jak jim říct:

„Jsi příběh, který se právě vytváří a nikdo nemůže předvídat, co přinese následující kapitola života, následující den, následující chvíle“



Bez ohledu na to, jak nám připadá příběh temný, bez ohledu na to, jakou bolest či prázdnotu člověk pociťuje, po temné noci zase přijde nový rozbřesk. Chce to vytrvat! Namísto zoufalých kroků by měl člověk dělat jedno. 
Vyrovnat se s vlastním strachem, nechat umřít svoje ego, ale tělo si chránit. Pokořit „smrt“ a probudit ji ve znovuzrození. Neskončit v temném tunelu, ale vydat se ke světlu.




A jaký je nový způsob života?


„Nemusíš dělat nic, jen se přestat dívat na svět z hlediska svých osobních přání. Uvolnit se! Až uvolníš svou mysl, začneš být při smyslech. Pak jsi schopen racionálně a konstruktivně začít jednat.“

Když Sokrates řekl „uvolnit svou mysl“, nemyslel, že by se měl člověk zbláznit nebo chovat iracionálně. Naopak hovořil o tom, že by měl člověk věnovat pozornost realitě, která ho obklopuje, místo aby o ní přemýšlel. Pomůže sejmout závoj myšlenek, který narušuje přímé vnímání okolního světa. Člověk začne vnímat zvuky, světlo, teplo, vánek, obrazy, říši, která je každodenním životem. Člověk vyjde ze své subjektivní mentální existence, ze stavu, kdy se zaobírá kdejakou vznikající myšlenkou, impulsem či emocí a úzkostně na nich lpí. Pak se mu ukáže rozlehlý svět smyslů.

Ten, kdo se oprostí od svého menšího já, procitne k většímu životu.

Z vynikající knihy Dana Millmana "Moudrost pokojného bojovníka"

středa 22. ledna 2014

Záleží na mužstvu

Jak krásně to před lety popsal a vystihl Karel Čapek ve své knize fejetonů "Anglické listy", které vznikly za jeho pobytu v Anglii. Loď opravdu nemusí být gigantická a luxusní, může být úplně obyčejná a malá. Záleží na jeho osazenstvu. Jak veslují, jak jsou odhodlaní, jak jsou hrdí na svou loď a jak dokáží spolupracovat. Taková loď potřebuje dobrého vůdce, kapitána, který umí řídit druhé, má přirozenou autoritu, ale nepovyšuje se nad ostatní. A veslaři musí veslovat podle pravidel. Pokud bude každý veslovat na jinou stranu, nepohnou se z místa. Bez spolupráce na takové malé lodi nelze nikam doplout a co teprv, když přijde pořádná bouře...

Malý úryvek

Na lodi

Když jsem byl v Anglii, pořád jsem myslel na to, co je krásného doma. Viděl jsem velikost a moc, bohatství, blahobyt a vyspělost nevyrovnatelnou. Nikdy mi nebylo smutno, že jsme malý a nehotový kousek světa. Být malý, neurovnaný a nedodělaný je dobré a statečné poslání. Jsou veliké a nádherné transatlantiky se třemi komíny, první třídou, koupelnami a leštěnou mosazí a jsou malé čadící parníčky, jež hrkotají po velikém moři. Je to, lidi, docela pěkná kuráž, být takovým malým a nepohodlným vehiklem. A neříkejte, že jsou u nás malé poměry. Vesmír kolem nás je chválabohu stejně veliký jako vesmír kolem Britského impéria. Malý parníček toho tolik nepojme jako taková velká loď, ale haha, pane, může doplout stejně daleko nebo někam jinam. Záleží na mužstvu.

Karel Čapek je mým oblíbeným autorem a také si ho vážím jako člověka velkého charakteru, citlivého pozorovatele, nadmíru lidského a citlivého. Člověka pevně si stojícího za svými názory. Zanechal po sobě hotový poklad. Jeho knihy jsou nadčasové a mají stále co říci. Všem, kdo o to stojí, kdo hledají a kdo chtějí "vidět".

středa 8. ledna 2014

Všichni mají cenu

Kdyby všichni lidé přijali svou obyčejnost, vyřešilo by to většinu problémů nevyváženosti dnešního světa. 

Lidé jsou jedineční, neporovnatelní. Lidé se nemají srovnávat, ale přitom se to děje už od útlého věku. Člověk je pokřiven, znovu a znovu.

Celá existence vytváří jedinečné lidi. Existence nemůže používat kopíráky. Představa porovnávání lidí na „stejnou délku“ je absurdní a projeví se v mnoha oblastech. Lidé nikdy nebudou stejně barevní, stejně štíhlí, stejně krásní. Ani z hlediska intelektu si nemohou být lidé rovni.

A přesto mají všichni stejnou cenu. Tu svojí, jedinečnou!


Pokud budeme stále pokřivovat lidi na stejnou úroveň, vytvoříme armádu mrzáků, největší masakr v dějinách.



Žádná společnost zatím neumožnila jedinci získat svobodu. Lidé si myslí, že jsou svobodní, ale přitom žijí v iluzi. 


Lidstvo bude svobodné tehdy, až nebude v dětech vyvolávat komplex méněcennosti, protože jinak je svoboda jen pokrytectví. Lidé jsou pak jen loutky, ne skutečné, svobodně myslící jedinečné bytosti.


Bojovat, usilovat o svou čistotu, svoje místo na slunci, to má smysl. A největším darem, kterým můžeme dětem dát je láska a křídla, aby mohly vzlétnout.