Záleží na mužstvu

Jak krásně to před lety popsal a vystihl Karel Čapek ve své knize fejetonů "Anglické listy", které vznikly za jeho pobytu v Anglii. Loď opravdu nemusí být gigantická a luxusní, může být úplně obyčejná a malá. Záleží na jeho osazenstvu. Jak veslují, jak jsou odhodlaní, jak jsou hrdí na svou loď a jak dokáží spolupracovat. Taková loď potřebuje dobrého vůdce, kapitána, který umí řídit druhé, má přirozenou autoritu, ale nepovyšuje se nad ostatní. A veslaři musí veslovat podle pravidel. Pokud bude každý veslovat na jinou stranu, nepohnou se z místa. Bez spolupráce na takové malé lodi nelze nikam doplout a co teprv, když přijde pořádná bouře...

Malý úryvek

Na lodi

Když jsem byl v Anglii, pořád jsem myslel na to, co je krásného doma. Viděl jsem velikost a moc, bohatství, blahobyt a vyspělost nevyrovnatelnou. Nikdy mi nebylo smutno, že jsme malý a nehotový kousek světa. Být malý, neurovnaný a nedodělaný je dobré a statečné poslání. Jsou veliké a nádherné transatlantiky se třemi komíny, první třídou, koupelnami a leštěnou mosazí a jsou malé čadící parníčky, jež hrkotají po velikém moři. Je to, lidi, docela pěkná kuráž, být takovým malým a nepohodlným vehiklem. A neříkejte, že jsou u nás malé poměry. Vesmír kolem nás je chválabohu stejně veliký jako vesmír kolem Britského impéria. Malý parníček toho tolik nepojme jako taková velká loď, ale haha, pane, může doplout stejně daleko nebo někam jinam. Záleží na mužstvu.

Karel Čapek je mým oblíbeným autorem a také si ho vážím jako člověka velkého charakteru, citlivého pozorovatele, nadmíru lidského a citlivého. Člověka pevně si stojícího za svými názory. Zanechal po sobě hotový poklad. Jeho knihy jsou nadčasové a mají stále co říci. Všem, kdo o to stojí, kdo hledají a kdo chtějí "vidět".

Pěkné citáty o štěstí

Ke štěstí patří, že se člověk někdy rozhodne být spokojený, Klaus Lowitsh

Duch, který je zvyklý čerpat svou radost sám ze sebe, je šťastný, Demokritos


Štěstí je zdraví duše, Hans Lohberger

Jen ten, kdo nežije v čase, ale v současnosti, je šťastný, Ludvík Wittgenstein

Musíš být změnou, kterou bys chtěl vidět ve světě, Mahátmá Gándhí

Štěstí znamená často jen to, že se pro štěstí člověk rozhodne, Lawrence Durell

Štěstí není dar bohů, je to ovoce vnitřního přístupu, Erich Fromm

Štěstí nezávisí na tom, kdo jsi nebo co máš, závisí na tom, co si myslíš, Dale Carnegie

Štěstí a svoboda jsou v odpoutání se, ne ve schraňování a uchovávání, Wolfgang Joop

Štěstí je srdce, které miluje, Johan Wolfgang Goethe



Štěstí přijde k těm, kdo ho očekávají, Thomas Mann
Štěstí v životě závisí na dobrých myšlenkách, které člověk má, Marc Aurel

Štěstí nám neunikne, ve skutečnosti přichází zevnitř, Mahátmá Gándhí

Štěstí je láska, nic jiného, kdo dokáže milovat, je šťastný, Herrmann Hesse

Štěstí je čas, v němž člověk zapomene na čas, Thomas Bokelmann

Není důležitý cíl, ale cesta a také?

Leo Babauta a cíle


Žil jsem posledních 100 dnů bez cíle. A nikdy jsem nebyl spokojenější a šťastnější v mém životě.

I have lived the last 100 days with no goals. And I have never been happier or more kontent in my life.

Leo Babauta





Contentment is the greatest treasure. 

Spokojenost je největší poklad.

Lao Tzu

Kde leží ráj?

Malý princ. Doprovází mě od dětství, nikdy neomrzel. Je zajímavé pozorovat, jak člověk vnímá v různých obdobích života. Byla jsem dítětem, ale ztratila jsem se a byla donucena hledat. Ne někde, ale v sobě. Kdo tohle nezažil. Ráj není krásný ostrov zalitý sluncem, nějaké báječné místo na zemi, ráj nenalezneme na zemi, nýbrž v sobě. A kdo nalezne, ten může říci, že je šťasten, ať je kdekoliv.

Civilizace vzniká teprve v jádru jedince. Toto jádro, to je Malý princ v nás, vnitřní dítě s jeho radostí ze života, nevinností a moudrostí.

Velmi krásně formuloval „Malého prince“ v nás velký španělský violoncellista Pablo Casals

Kdy už se budou naše děti
ve škole učit, co jsou?
Každému z těch dětí by se mělo říkat:
Víš, co jsi?
Jsi zázrak!
Jsi jedinečný!
Na celém světě neexistuje druhé dítě,
které by bylo stejné, jako ty.
Uběhly miliony let
a nebylo ještě nikdy takové dítě, jako ty.
Pohleď na své tělo,
jaký je to zázrak!
Na své nohy, ruce, šikovné prsty,
na svou chůzi.
Může z tebe být Shakespeare,
Michelangelo nebo Beethoven.
Není nic, čím by ses nemohl stát.
Ano, ty jsi zázrak.
A až jednou vyrosteš, dokázal bys ublížit druhému, který
je zázrakem
stejně jako ty?

Angličtina a rody

Angličtina rody do jisté míry rozeznává, ale jako analytický jazyk k tomu používá pomocná slova, hlavně zájmena. Tím se liší od češtiny, která jako syntetický jazyk slova ohýbá a má i tři rody podstatných jmen.

Stará angličtina je kdysi měla také, ale v raném středověku, po vpádu severských národů, došlo na ostrovech k takovému zmatení jazyků, že se gramatika začala postupně zjednodušovat, aby se lidé lépe domluvili. Stará angličtina se od té dnešní liší poměrně výrazně.

Starou angličtinou psal například William Shakespeare. Je zajímavé, jak se liší.

Malá ochutnávka.

The evil that men do lives after them, the good i soft interred with their bones. Zlo, které lidé činí, je přežije, dobro se často pochovává s jejich kostmi.

Happy thou art not, for what thou hast not, still thou striv´st to get, and what thou hast, forget´st. Šťasten nejsi, neboť po tom, co nemáš, se ženeš, a co máš, na to zapomínáš.

He is now as valiant as Hercules that only tells a lie, and swears it. Teď je Herkulem, kdo řekne lež a přísahá na ni.

Those wounds heal ill that men do give themselves. Rány, které si člověk způsobí sám, se léčí těžce.

A staff is quickly found to beat a dog. Kdo chce psa bíti, vždycky si hůl najde.

They that touch pitch will be defiled. Kdo sahá na smůlu, ten se zamaže.

True nobility is exempt from fear. Pravá šlechetnost nezná bázně.

Talkers are not good doers. Mnoho řečí, málo skutků.
 
Starou angličtinu používá ve svém románu z občanské války ve Španělsku Ernest Hemingway
For Whom the Bell Tolls – Komu zvoní hrana
Krásná kniha i film.

Znalost angličtiny je dnes už nezbytností. Kdo chce dobře umět anglicky, ten by měl pravidelně číst. Nabídka knih v originálním jazyce.

Duševní hygiena

Hygiena těla je každodenní samozřejmostí člověka. Na jednu hygienu se však zapomíná.

Na duševní hygienu.

Člověk si z minulosti přináší vzpomínky. Ty zlé i ty pěkné. Ovlivňují náš život, pokud se ovšem my necháme jimi ovlivňovat. Každý má na výběr. Buď si vybere to dobré, nebo to zlé.

Pro zdraví a pohodový život člověka je rozhodující, jak bude smýšlet, jak se naučí vytěsňovat to negativní a brát naopak život z té lepší stránky. Proč?

Duše velmi ovlivňuje tělo. Pokud se bude člověk stále užírat minulostí, záští nebo zlobou z minulých křivd, pak onemocní. Nejprve duše a pak tělo.

Nestojí to za to, život je moc krátký na to, aby se člověk trápil nebo trápil druhé svým postojem.
Je jeden člověk. Vážím si ho jako osobnosti, jako autora skvělých knih, jako člověka, který dokázal i přes obrovskou nepřízeň osudu, zkažené dětství i dospívání, nezahořknout. Známý je naopak jeho osobitý humor, nezdolná vůle, pozitivní postoj k životu, láska k lidem i přes to, co si prožil.

Arnošt Lustig. Můj nejoblíbenější autor a člověk, kterého si velmi vážím. Našel před časem svůj klid. Ale přesto je tu pořád. Aspoň pro mne. Jeho smích, jeho osobnost, vůle, humor, brilantnost v psaní, jeho víra v člověka a jeho celoživotní otázka, kterou se zabýval.

DOBRO – ZLO – ČLOVĚK

Čeho je schopen v krajních situacích, ve chvílích, kdy klesá na samé dno. V tom dobrém nebo v tom zlém. Jako člověk, který se ocitá nad propastí a člověk, který rozhoduje o životě a smrti.

Arnošt Lustig zvládal s přehledem „duševní hygienu“ a je pro mne výzvou I připomenutím, že se člověk nikdy nemá vzdávat, má pamatovat na den poslední, na den zúčtování. Nikoho nemine a podle toho jak člověk žil, bude odcházet.

Svobodný, oproštěn a smířen nebo nesvoboden, neoproštěn a nesmířený, uzavřen sám v sobě.

Lustig řekl:
"Člověk je člověkem jen v okamžiku, kdy rozezná dobré od zlého, správné od nesprávného a spravedlivé od nespravedlivého. To je v podstatě celá bible.Zbytek je nábožeství, komentář, ilustrace. Odpuštění je most, na kterém se mohou setkat i někdejší úhlavní nepřátelé. Jiný most není. Bez tohoto mostu jsme na věkdy odsouzeni k nepřátelství."

"Nikdy nepadej do kolen."

"Poučíme-li se z pekla, nebudeme ještě v ráji, ale nemusíme se do pekla vracet."

Arnošt Lustig

Bolest a veselost

Bolest a veselost se vzájemně nevylučují. Dvě poloviny srdce. Bez vážnosti se člověk stává rozmařilým, lehkomyslným a povrchním. Bez veselosti zase zatrpklým, přísným, nepodnikavým, nevěřícím v život. Nést věčný oheň z věků do věků může jen ten, kdo má v srdci rovnováhu. Važte si smíchu, nikdy ho není na světě dost a přísloví říká:

„Vede-li tě skuhravý havran, dojdeš k mršině“

 Život není to, co chceme, ale to, co máme
Porozumění

O čem přemýšlíte, pane Lustigu

Prošel jsem ledasčím. Vyhlazovacím táborem i Vítězným únorem. Izraelsko-arabskou a studenou válkou. Spadla mi do klína nečekaná sametová revoluce, která měla s revolucí společného jen to, že se to obrátilo. Nahlédl jsem do leckteré duše, dívaly se na mne rozličné oči, potkal jsem všelijaké lidi. Dobré, horší, lepší, nejhorší. Bezmocné i zlé. Dobré i špatné. Mají jména, žijí mezi námi. Ale jsem moudřejší? Neznám odpověď na základní otázky mé existence. Jak mohlo dojít k šoa, nálepkově zvané holokaust? Jak se toho mohli dopustit civilizovaní, kulturní lidé, Němci a jejich pomocníci ve všech okupovaných zemích? Jak to, že si to dali líbit tak zkušení lidé, Židé a většina z šesti milionů zavražděných šla na porážku jako ovce? Jak to, že to svět, který se deset tisíc roků vyvíjí k civilizaci, dopustil? Co s tím? Jak zápasit s fanatismem a jeho druhou tváří, lhostejností? Jak žít? Asi měla pravdu má oblíbená románová hrdinka, devatenáctiletá Dita Saxová: Život není to, co chceme, ale to, co máme. Asi i to, co vydržíme. Co nám dovolí. Nezbývá než si rozšiřovat obzor. Vědět předem, co přijde, co by mohlo přijít. Ale pomůže mi to dovědět se, co nevím?

Pan Lustig je mým oblíbeným autorem, ale především člověkem. I přes všechno v životě nikdy nezahořkl, ba naopak. Byl životním optimistou, ale svoji bolest nosil hluboko v sobě. Zapomenout se nedá. Vyrovnával se s minulostí po svém. Psal, hledal, ptal se - celý život a život i jako takový miloval. Možná proto přežil, protože měl obrovskou vůli a odhodlání. Jeho knihy, rozhovory, jeho krásné lidství a pokora. Od pana Lustiga bychom se měli učit mnohému.

Rozdíly mezi námi

Jednoho dne se v New Yorku sešli dva slavní hudebníci: americký skladatel George Gershwin a Igor Fjodorovič Stravinskij.

„Drahý mistře,“ řekl tvůrce Rhapsody in blue tvůrci Ptáka ohniváka, „nechtěl byste mi udělit několik lekcí kompozice?“

Stravinskij se na chvíli zamyslel a potom odpověděl otázkou:

„Drahý pane Gerswine, kolik vyděláváte měsíčně prosím?“

„Asi tři sta tisíc dolarů“, přiznal se Gershwin.

„Tak tedy prosím vás,“ zhluboka si vzdychl Stravinskij, „nechtěl byste laskavě udělit pár lekcí vy mně?“

Bez komentáře...

Úsměvy slavných

Jednou přišel za Dostojevským do redakce mladý básník, který sice v literatuře ničím nevynikal, doháněl však svoje nedostatky pochlebováním a lichotkami.

„Mistře,“ začal se vnucovat Dostojevskému, „četl jsem všechny vaše díla a nenalézám slov. Jsem jimi prostě unesen.“

„No no,“ zarážel ho Dostojevskij, ale vše marné, mládenec nebyl k zadržení.

„Prosím, nebraňte se, pro vás je všechna moje chvála málo, vy si zasloužíte víc. Srovnával jsem vaše romány s pracemi jiných ruských spisovatelů a řeknu vám, že Turgeněv je vedle vás bezvýznamný tlachal a nudný popisovač přírody, Tolstoj rozvláčný rádobyduchaplník a Čechov udýchaný povídkář.“

Dostojevskij, který zatím prolistoval několik stránek rukopisu mladého žvanila a začetl se do jeho veršovánek, najednou zvedl hlavu a řekl:

„Jak vidím, nás géniů je víc, než jsem si kdy pomyslel. Například vaše verše, to je prostě…to se nedá jinak říci, než že sám Puškin je proti vám hovínko!“

Kolik mezi námi je takových žvanilů? Holt po takových jako je Puškin, Čechov nebo Tolstoj se přeci tak dobře šplhá. Stejně jako po těch novodobých kádrech.

Lidské duše na ulici

Chce-li se člověk dozvědět něco o sobě, musí jít mezi lidi, pozorovat je a naslouchat jim. Knihy jsou krásná věc a dokážou hodně obohatit člověka, ale nenaučí nás tolik proniknout do lidské duše. Tu můžeme začít chápat až tehdy, pokud jsme přímo konfrontováni se životem, jaký je, ve všech jeho podobách. V dobrém i zlém. 

Poznání lidské duše, člověka, vychází ze života. Ne však tolik z poklidného života člověka, který má všeho dostatek a žije se mu dobře.

Ani Ježíš se příliš nekamarádil s farizeji, ale obyčejnými lidmi. Nezavrhl zloděje ani prostitutky. Věděl dobře, že potřebují odpuštění.

Člověk by se musel pohybovat jinde. Ve věznicích, ústavech pro duševně choré a nemocné, mezi bezdomovci, ve slumech, pochmurných krčmách, ve společnosti všelijakých sekt, ve vykřičených domech, na ulici, v hernách, na burzách… Člověk by musel projít všechna místa, kde se lze setkat s láskou i nenávistí, s vášní i zlobou, přijetím i zavržením.

Teprve pokud člověk pozná, co je být dole, pak může poznávat lidskou duši a člověka. Člověk se naplno projeví až pod tlakem různých okolností, zklamání, životního utrpení a strádání. Lidé přeživší hrůzy války, ghetta, koncentrační tábory věděli hodně. Viděli na vlastní oči a sami zažili, jak se z důstojné lidské bytosti stane zvíře. Viděli to u jiných a sami se stali zvířaty, byli potupeni, sraženi až na samé dno lidské důstojnosti.

Život člověka je odpradávna podrobován neustálé zkoušce. Z dějin můžeme zaznamenat, že přežili z velké většiny ti silní egoističtí jedinci, kteří byli zároveň nositeli dalšího rodu. Ne my, ale geny za nás pracují, my jsme jen prostředníky k uskutečňování jejich geniálního plánu. Člověk toho moc nezmůže.

Existuje film „Cela 211 – Vězeňské peklo“. Mladý muž přichází do věznice jako nový dozorce. Při seznamování se s prostředím a kolegy dojde ke vzpouře a on se rázem ocitne na druhé straně. Mezi zloději, několikanásobnými vrahy, násilníky, asociálními a nepřizpůsobivými typy. Aby si zachránil kůži, vydává se za nového vězně a tak se stává najednou jedním z nich se vším všudy. Nevidí je z druhého břehu, ale je přímo v jejich centru, konfrontován s nimi i prostředím. Doma na něj čeká těhotná manželka. Situace ve věznici se pro něj stále více komplikuje a on, pod tlakem okolností přestává být „normálním“ člověkem z venku. Sled událostí je rychlý, tlak obrovský a závěr tragický.

Vyzrazovat děj a konec filmu nemá smysl, ale je skutečnou sondou do lidské duše a také ukázkou toho, co se stane s člověkem, když se ocitne v tak krajní situaci. Jak moc dokáže ovlivnit jeho dosavadní život. Nikdo se totiž na takové situace nedokáže připravit. Můžeme si stokrát říkat, jak bychom se zachovali, když nás někdo přepadne, dostaneme se do vězení, naše dítě napadne pes, jsme svědky zločinu, nebo do něj vtaženi. Až ta situace nastane, pak se uvidí, jak jsme schopni reagovat a psychicky vzniklou situaci ustát.


Jiné články autorky
Svět chce být klamán
Nevyměňuj staré známé za nové
Kde leží poklad
Slova jako rána mečem
Na geny jsme příliš krátcí

Paul Simon Most přes rozbouřené vody

Když jsi zdeptaná znavená vším
máš v očích pláč já ti ho osuším
jsem pořád s tebou přítel do nepohody
když ostatní sotva k nalezení jsou
jako most přes rozbouřené vody
rozklenu se nad tebou

Když jsi zoufalá
prázdná a na dlažbě
když ti úzko je
den v noc promění
přijdu tě utěšit
vzít na sebe tvé trápení
když kam se podíváš
jenom trable jsou
jako most přes rozbouřené vody
rozklenu se nad tebou

Dívko stříbrná přišel čas plout
do plachet svých nech vítr nadechnout
je chvíle tvá můžeš se nač chceš ptát
všem snům svým volnost dej
jak září podívej
a chybí-li ti kamarád
ohlédni se pluji za tebou
a jako most přes rozbouřené vody
rozklenu se nad tebou
Nejen touto, ale i jinými básněmi, které Paul napsal, se nese hluboký soucit a porozumění.

Ve společnosti vždy něco skřípe. Umělcům nastavuje zrcadlo, aby mohli nahlédnout až na dno své bezútěšnosti, ale nikdy je na dně nenechá.

Paul věří v základní lidské východisko – v pomocnou ruku, v kamaráda…když kam se podíváš, jenom trable jsou, jako most přes rozbouřené vody rozklenu se nad tebou.

Za Paula Simona mluví jeho básně. Píše je stále lépe.

Hluboké člověčenství

REAKCE PANA KEMRA, KTERÝ MĚL BÝT JMENOVÁN V RÁMCI DIVADLA ZASLOUŽILÝM ČLENEM. BYLO TO V NORMALIZAČNÍ DOBĚ.
PODRÁŽDILO HO TO A TAK DOPISEM NA ÚSTŘEDNÍ VÝBOR ODPOVĚDĚL TAKTO:

„NAHÝ JSEM PŘIŠEL NA SVĚT A NAHÝ Z TOHOTO SVĚTA BYCH CHTĚL ODEJÍT. NENAVYKL JSEM BYZANTSKÝM ZPŮSOBŮM, ABYCH RUKU, KTERÁ BIJE, JEŠTĚ POLÍBIL. DĚKUJI. JOSEF KEMR.“


Pan Kemr. Nezapomenutelný herec, ale především člověk. Hluboce věřící, oddaný své práci, věrný svým divákům, podivín s velkým srdcem a citlivou duší.

Hrál v době, kdy nebylo lehké hrát. Jak si zachovat tvář. Pan Kemr se nikdy nenechal svést, nalákat, ovlivnit. Byl prostě svůj a byl velmi respektován.

Záleží na každém jednotlivci, jak se zorientuje v dané době, situaci a tak, aby nenapomáhal zlu.

JAK ŘÍKÁVAL TAKÉ PAN KEMR: „BŮH S NÁMI, KDO PROTI NÁM“.

Vážím si pana Kemra. Pro jeho herecký projev, ale především pro jeho lidství, opravdovost a čistotu duše, která se přímo zračila v jeho velkých očích. Na co myslel, tím opravdu byl a žil. Nic víc nic míň.

Co vlastně víme o lidech

Denně potkáváme na ulici, v sousedství, v obchodě, v práci spoustu lidí. Známých i neznámých.
Ale můžeme říci, že i ty, které známe, známe opravdu?

Některé lidi známe od vidění, jen je zdravíme, s některými občas prohodíme pár vět, někdy ze slušnosti, jindy ze zájmu. S pár lidmi navazujeme bližší kontakty.

Stejně nemůžeme říci, že bychom lidi znali. Klidně se mezi námi mohou pohybovat zloději, vrahové, násilníci a my to vůbec nepoznáme. Mnohdy vůbec nevíme, že v našem okolí se děje něco špatného, někdo týrá děti nebo zvířata. Rakušan, co nechal bydlet svoji dceru a vnuky ve sklepní místnosti byl považován za slušného člověka. Nikdo nic netušil.

Stejně tak ani nemusíme tušit, že denně potkáváme v práci nebo v sousedství někoho, kdo denně usedá k počítači a vylívá si tam svou zlost na celý svět. Je schovaný za obrazovkou počítače, nikdo nezná jeho pravé jméno, nikdo nevidí jeho tvář.

Takový člověk se pak lehce vysmívá všemu a všem, pěkně schován doma. A co nejhoršího, ničí práci druhých tím, že po jejich práci šlape.

******************************************************
Nedávno to jeden člověk komentoval takto:
 
Diskusní fóra slouží některým frustrovaným diskutérům jako pojišťovnou neproplácená akutní psychiatrická péče.

Co vlastně člověk snese?

Jak kdo a jak co.

Můžou vám vzít úplně všechno, ale nemůžou vám vzít vaše myšlenky a vaši čest.

Nejhorší je, když vám odnáší mrtvě narozené dítě a vám zůstane prázdná náruč. Ale musíte se smířit i s tím, nic jiného ostatně člověku nezbude. Buď to zvládne, nebo se zblázní. Musí jít dál. Je tu přeci také partner, který se trápí stejně tak moc.

V životě můžou člověku mnohokrát vzít to „dítě“, něco, o čem si myslí, že je to životně důležité, bez čeho by si nedovedl představit život, ale nakonec i tohle člověk ustane.

Pořád si říkám, už nic není tak hrozného, než když odnášeli naše mrtvé dítě.

Prohry a pády nejsou příjemné, ale jsou součástí našeho života, formují nás a zocelují. Pokud ne, tak nás semelou společně s dalšími odpadlými, nikdo už si na nás nevzpomene, život jde prostě dál.

Nikdy se nevzdávat a nikdy nepadat na kolena, bojovat až do samého konce, ale také neškodit druhým nezahořknout!

Křik nic nevyřeší

Křik není argument. 

Křičet dokáže každý a také kritizovat. 

Rozčilovat se je vždy snadnější, 

ale přijít s konkrétními návrhy je mnohem obtížnější.

Francouzský herec italského původu, Lino Ventura, si zahrál mnoho drsňáků. Hrál role záporné i kladné. Sport ho naučil disciplíně, sebekázni a především ho naučil prohrávat. 

Umět prohrávat je v životě důležité.

I když vypadal drsně, vůbec takový nebyl. Měl velmi klidný a pěkný soukromý život, žádné skandály. Miloval jen svojí ženu a děti. Měl rád dobré jídlo, velmi rád vařil a měl kultivovaný projev. Nesnášel barbarství a hrubost.

Ač sporotvec a herec "drsňák", nesnášel násilí a křik. Již jako mladý dezertoval z vojny a už se tam nikdy nevrátil. Křik opravdu neměl rád. Věděl, že křikem se stejně nic nespraví.

Mám ráda Venturu. Byl nejen velkým hercem, ale především velkým člověkem.

Má mi pořád hodně co říct. O mě - o lidech - o světě.

Teče tudy řeka

Z filmu „Teče tudy řeka“ pod režií Roberta Redforda.

V té chvíli jsem věděl naprosto jasně, že jsem byl svědkem dokonalosti.  Můj bratr stál před námi na břehu řeky Blackfood, jakoby se ani nedotýkal země, svobodný a nezávislý, jako umělecké dílo.

Ale já jsem si právě tak jasně uvědomoval, že život není umělecké dílo a že tento okamžik nebude mít dlouhé trvání.

Každému z nás se někdy v životě přihodí, že vidí své milované v nouzi a klade si otázku. Řekni, Pane, čím, pokud vůbec, jim mohu ulehčit. Protože jen zřídka dokážeme pomoci těm, co jsou nám nejblíže. Buď nedokážeme rozpoznat jak a čím nebo mnohem častěji naše pomoc není přijímána.

Ti, které bychom měli nejvíce znát, nám unikají, přesto je milujeme. Můžeme milovat, aniž bychom chápali.
Skoro všichni ti, které jsem v mládí miloval a zároveň je nechápal, jsou mrtví, včetně Jesise, ale stále na ně myslím.

Ano, jsem už teď příliš starý, abych byl dobrý rybář, a na ryby chodím obvykle sám, i když mi přátelé říkají, že bych neměl.

Ale když stojím sám v pološeru kaňonu, tak jakoby se náhle celé moje bytí soustředilo do mé duše a do vzpomínek a do hučení řeky Blakfood a svistotu vlasce a do naděje, že na jeho konci bude ryba.
Nakonec všechny věci stejně splynou v jedno a odplaví je řeka. Ta, která běží přes kameny už od stvoření světa, přerušená snad jen potopou.

Na některých kamenech leží věčné kapky deště, pod těmi kameny jsou slova a některá ta slova jsou jejich.
Stále se vracím k vodě.

Tahle slova z filmu mne opravdu dostala, stejně jako celý film. Nádherné přírodní scenerie, řeka, ryby, herecký koncert hlavních představitelů. Hluboký film, který v člověku zůstane ještě dlouho, ještě později bude přemýšlet o mnoha scénách. Film, který je především o životě, jaký opravdu je.

Už samotný fakt, že film režíroval Robert Redford, je zárukou kvality, ale co by byl film bez špičkového výkonu herců. Craig Sheffer, Brad Pitt, Tom Skerritt a další.

Kujme pikle pikle kujme…

Jeden člověk by rád pracoval a tvořil a druhý jen přemýšlí, jak mařit a kazit. Vyžívá se v žabomyších válkách a hnidopišství, nemá vlastní názor ani páteř.

Jak se vůbec bránit hlouposti, omezenosti, zášti a zlobě? No jen těžko, protože vždy se najdou lidé, kteří vás mohou z titulu své funkce nebo postavení prostě vyšachovat ze hry a vůbec vám nemusí udávat důvody, vůbec se dokonce s vámi nebudou bavit, prostě vám jen písemně oznámí, abyste takzvaně vyklidili pole, a když ne, ta bubu právníci.

Je to bohužel velmi zakořeněný nešvar naší společnosti. Místo aby lidé pracovali a měli zájem svojí prací nějak přispět naší společnosti, aby byla třeba zase o něco lepší, tak jen škodí a rýpají se v nesmyslech, namísto toho, aby přicházeli s nějakými konkrétními a konstruktivními návrhy. 

Horší je fakt, že ještě více škodí ti, kteří podporují hlupáky, udavače a „nemakačenky“, kteří by se rádi dostali k penězům nějak šikovně, řečeno bez velké námahy a pokud možno rychle. Ti, kteří mají nějaké postavení a kteří podporují tyhle různé živly naší společnosti páší velké zlo a brání tak lidem, kteří opravdu chtějí pracovat a chtějí něco budovat v téhle společnosti. Vymýšlí různé podpásovky, podrážejí nohy, plivou po jejich práci a znehodnocují ji.

Co s tím?

Těžká odpověď, protože s hloupostí se opravdu těžko bojuje, ale přesto člověk musí vydržet, protože když tlak nevydrží, padne a všichni na něj leda šlápnou, snad někteří překročí, ale brzy ho to stejně semele a nikdo si na něj časem ani nevzpomene. Život jde dál. Tak bychom se tu postupně ušlapali, až by tu zbyli jen ti „chytráci“, kteří by pak na sebe dál kuli pikle, protože jak známo, ti na sebe nejvíce kujou pikle. Ale protože už by pro samé pikle zapomněli na poctivou práci, zašli by taky. 

Každý člověk má svou cenu, kterou si sám určuje. Člověk během času utváří svůj charakter. Čím? Svou prací, životním postojem, tím, co si myslí. Člověk je opravdu to, co si myslí a to se musí někde projevit. Jestli je člověk lump nebo blbec, může nosit oblečení nejlepších značek, prohánět se v drahých autech, ale brzy se stejně pozná, co je zač a už to nesmaže. Nebo člověk pracuje, dělá si svoje a je prospěšným, nikomu neškodí, ale zná dobře svou cenu a to se také časem projeví.

Cenu člověka neurčuje žádný trh, tu si určujeme sami. Je dobré proto znát svou cenu, nepovyšovat se, ale ani neponižovat. Být jí hoden, ale stát si za ní.

Přeci se dá bojovat s lidskou hloupostí a omezeností. Svým pevným přesvědčením, svým postojem, prací a také tím, že se nenechá otrávit lidmi, kteří to nikdy nebudou myslet dobře, protože sami jsou poškození. Jako špatně naprogramovaný počítač.

Budovat si svoje jméno dá námahu, ale stojí to za to.

Nebo je to jinak?

O lidech

Čeho jsou schopni
Co dokážou unést
Kam až zajdou
Jak se zachovají pod tlakem
Jak moc dokážou milovat i nenávidět
Co je nutí k přežití....


Ano jsme především lidé se svými poklesky, slabostmi, starostmi, zlobou, ale i radostí, sebeúctou, láskou a schopností dávat.


Každý máme jiný práh bolesti, ale také jiný práh vnímání a rozdílné pohledy na svět.


Nelze odsuzovat lidi za jejich poklesky, ostatně soudit nánm není učeno. Měli bychom především chápat druhé, být schopni je vyslechnout a nechat jim jejich názor, byť je mylný, ostatně pokud je člověk o své pravdě přesvědčen, těžko jim ji vymluvíme, musí na to přijít sám. Někdy také se "svojí pravdou" umře, ale život jde dál.


Mít pochopení, nevnucovat, tiše naslouchat, ale umět potěšit, ukázat lásku.


Ostatně co by nám na to řekli miliony  těch, kteří se ocitli v Gulagu?

Na co myslíme, to jsme

Možná se zdála Iron lady (Železná lady) poněkud tvrdou a nekompromisní, ale dokázala mnoho a tvrdá byla především sama k sobě.

Říkala: „NA CO MYSLÍME, TO JSME“

LIDÉ UŽ VŮBEC NEMYSLÍ, ONI JE CÍTÍ.
JAK SE CÍTÍŠ? TO JE JEJICH OTÁZKA.
"CÍTÍM, ŽE TO NENÍ DOBRÉ"
"NECÍTÍM S V TOM DOBŘE"...
JEDEN Z NEJVĚTŠÍCH PROBLÉMŮ NAŠÍ DOBY JE,
ŽE LIDÉ JSOU VEDENI TĚMI, KTEŘÍ SE VÍC ZAJÍMAJÍ
O POCITY NEŽ O MYŠLENÍ.
IDEY A MYŠLENKY, TO JE TO, CO MNE ZAJÍMÁ.
ZEPTEJTE SE MNE, NA CO MYSLÍM, NE CO CÍTÍM.

DEJTE POZOR, NA CO MYSLÍTE PŘEDÍTM, NEŽ TO VYSLOVÍTE
DEJTE POZOR, CO VYSLOVUJETE PŘEDTÍM, NEŽ TO ZAČNETE DĚLAT.
DEJTE POZOR, CO DĚLÁTE, NEBOŤ TO SE STANE VAŠÍM ZVYKEM.
DEJTE POZOR NA VAŠE ZVYKY, NEBOŤ URČUJÍ VÁŠ CHARAKTER.
A DEJTE POZOR NA VÁŠ CHARAKTER, NEBOŤ SE STÁVÁ VAŠÍM OSUDEM.
NA CO MYSLÍME, TO JSME.
Slova z filmu o Margaret Thatcher, jíž brilantně ztvárnila Meryl Streep.

Margaret Thatcher se bezpochyby zapsala do dějin jako významná osobnost britské politiky a i když mnozí nesouhlasili s jejími názory a postupy, jistě své politice věřila a také nikdy nebyla povrchní političkou, naopak vždy byla velmi připravená, velmi soustředěná a neustále na sobě pracovala. Držela se toho, čemu pevně věřila, nikdy nepřevlékala kabát podle toho, odkud a kam foukal vítr. Byla velmi tvrdá, ale především k sobě, byla také velmi respektovaná a měla vliv. Jen takoví lidé mohou posouvat dějiny.

Film stojí za zhlédnutí hlavně pro vynikající výkon Meryl Streep, která se na roli připravovala s pečlivostí její vlastní. Oskara za film si jistě odnesla právem, a jak řekla, byla to její nejobtížnější role, ale stála za to.

Já především souhlasím se slovy „Železné lady“, tedy na co myslíme, to jsme. Nic míň nic víc.