NEJŠŤASTNĚJŠÍ JSOU TI LIDÉ, KTEŘÍ MŮŽOU SVOBODNĚ ZACHÁZET S ČASEM, ANIŽ BY MĚLI SEBEMENŠÍ OBAVY Z NÁSLEDKŮ.

OTÁZKA, KOLIK TAKOVÝCH MEZI NÁMI JE.

UMĚNÍ OMLUVY

UMĚNÍ OMLUVY A SCHOPNOST ODPUŠTĚNÍ JSOU PŘÍTOMNÉ POUZE TAM, KDE JE ZACHOVÁNA ÚCTA K SOBĚ SAMÉMU, K NAŠEMU JÁDRU, K DUŠI.  

SCHOPNOST SKLONIT SE, UZNAT VLASTNÍ CHYBY, CÍTIT SNAD S TĚMI, KTERÉ JSME MOHLI RANIT, TÍM VŠÍM SE K NÍ, NAŠÍ DUŠI, NAKLÁNÍME - A ONA I NÁM SAMÝM TIŠE ŠEPTÁ - ODPOUŠTÍM TI, ODPUSŤ MI, PROSÍM.

Úcta – k životu a sobě samému

Potkáme člověka, kterého vůbec neznáme, který nemá vlastně nic, a přesto v sobě má úctu, která je vidět. K takovému člověku se chováme zdrženlivěji, s větší úctou. Většinou je to takový člověk, který přivírá oči, má jemná gesta, dokáže setrvat sám v sobě aspoň chvíli, usmát se sám sobě a udělat takový malý zázrak klidu a míru v srdci.

A taková změna může nastat i v nás.

Někdy člověk křičí na děti a ony stejně neposlechnou, pak přijede teta z Pardubic, kterou vidí párkrát za rok, stačí, aby se zvláštně podívala, řekla pár slov a je klid, děti jsou jako vyměněné.

Tam někde to je. Tam někde hluboko v člověku je něco, co není vidět navenek a je to cítit zevnitř.
Tam někde je zázrak proměny, který se děje za přivřenýma očima a člověk to pozoruje.

Každý by to chtěl mít, cítí to podvědomě, ale neví jak na to a hlavně chce vše hned, ale to nejde, to je dlouhodobý proces a učení do konce života, životní pokora.

Nenechme se však v životě odradit, berme i malé věci, malé změny jako krok kupředu, malé změny přejdou ve velké, radost přijde s nimi, člověk se mění a roste.
******************************************************

„Moudře milovat a konat bude jen ten, kdo pozná sám sebe, ten každé dílo vykoná podle sebe“

Jiné články autora
Neklaďte si velké a nesplnitelné cíle 
Stav duše jako nejlepší zrcadlo
Kde leží poklad
Nevyměňuj staré známé za nové

Sny

Každý je máme. Každý jiné.

Někdo sní o velkém domě se zahradou nebo dovolené u moře, někdo o dobrém autě a jiný zase o skvělé a dobře placené práci. Ženy mnohdy hledají „muže snů“ a sní také o velké krásné rodině.

Dětské sny často hraničí s fantazií až sci-fi, ale zcela jistě jsou to sny plné her a zábavy. A to je dobře. Děti přeci nemohou snít třeba o práci účetní. To by bylo trochu divné a pokud, tak to je jen práce dospělých, kteří děti pokřivují. To jsou zloději snů.

Někdo sní o klidu. Možná to zní zvláštně, ale je to tak. Někteří lidé už jsou docela unaveni životem, výchovou dětí, ustavičnou prací, neustálým shonem a nároky, které klade život, zvláště v dnešní moderní době.

Sny nejsou špatné, posouvají nás dopředu, pokud si za nimi jdeme.

Některé sny jsou jen těžko uskutečnitelné, záleží, kam až sahají. Ale kde jsou hranice? Co je pro někoho neuskutečnitelné, jiný dokáže. Dokáže obrovskou vůlí, motivací a vírou.

Člověk, který sní a věří svým snům, plane jako pochodeň, která se dá jen těžko uhasit, ale přeci jen ji může něco zadusit. Něco nebo někdo.

Často mi sami si způsobujeme, že ta naše pomyslná pochodeň začne pohasínat, i když zpočátku hořela tak silně, že její žár by rozpálil vše okolo.

Neměli bychom brát dětem jejich sny, patří k jejich věku a dozrávání. Neměli bychom je brát ani těm dospělým, pokud je mají a hlavně, neměli bychom si je sami nechat vzít. Nikdy.

Pak se nemusíme bát, že naše pochodeň uhasne dříve, než dojdeme. Sami jste tou pochodní, která svítí na cestu, stále dopředu. Kroky zpátky nikam nevedou, ale kroky vpřed směřují k cíli, ať je jakýkoliv.


Další články
Porozumění
Nepřítelem sám sobě?
Křik není argument