Úcta – k životu a sobě samému

Potkáme člověka, kterého vůbec neznáme, který nemá vlastně nic, a přesto v sobě má úctu, která je vidět. K takovému člověku se chováme zdrženlivěji, s větší úctou. Většinou je to takový člověk, který přivírá oči, má jemná gesta, dokáže setrvat sám v sobě aspoň chvíli, usmát se sám sobě a udělat takový malý zázrak klidu a míru v srdci.

A taková změna může nastat i v nás.

Někdy člověk křičí na děti a ony stejně neposlechnou, pak přijede teta z Pardubic, kterou vidí párkrát za rok, stačí, aby se zvláštně podívala, řekla pár slov a je klid, děti jsou jako vyměněné.

Tam někde to je. Tam někde hluboko v člověku je něco, co není vidět navenek a je to cítit zevnitř.
Tam někde je zázrak proměny, který se děje za přivřenýma očima a člověk to pozoruje.

Každý by to chtěl mít, cítí to podvědomě, ale neví jak na to a hlavně chce vše hned, ale to nejde, to je dlouhodobý proces a učení do konce života, životní pokora.

Nenechme se však v životě odradit, berme i malé věci, malé změny jako krok kupředu, malé změny přejdou ve velké, radost přijde s nimi, člověk se mění a roste.
******************************************************

„Moudře milovat a konat bude jen ten, kdo pozná sám sebe, ten každé dílo vykoná podle sebe“

Jiné články autora
Neklaďte si velké a nesplnitelné cíle 
Stav duše jako nejlepší zrcadlo
Kde leží poklad
Nevyměňuj staré známé za nové