Každý je máme. Každý jiné.
Někdo sní o velkém domě se zahradou nebo dovolené u moře, někdo o dobrém autě a jiný zase o skvělé a dobře placené práci. Ženy mnohdy hledají „muže snů“ a sní také o velké krásné rodině.
Dětské sny často hraničí s fantazií až sci-fi, ale zcela jistě jsou to sny plné her a zábavy. A to je dobře. Děti přeci nemohou snít třeba o práci účetní. To by bylo trochu divné a pokud, tak to je jen práce dospělých, kteří děti pokřivují. To jsou zloději snů.
Někdo sní o klidu. Možná to zní zvláštně, ale je to tak. Někteří lidé už jsou docela unaveni životem, výchovou dětí, ustavičnou prací, neustálým shonem a nároky, které klade život, zvláště v dnešní moderní době.
Sny nejsou špatné, posouvají nás dopředu, pokud si za nimi jdeme.
Některé sny jsou jen těžko uskutečnitelné, záleží, kam až sahají. Ale kde jsou hranice? Co je pro někoho neuskutečnitelné, jiný dokáže. Dokáže obrovskou vůlí, motivací a vírou.
Člověk, který sní a věří svým snům, plane jako pochodeň, která se dá jen těžko uhasit, ale přeci jen ji může něco zadusit. Něco nebo někdo.
Často mi sami si způsobujeme, že ta naše pomyslná pochodeň začne pohasínat, i když zpočátku hořela tak silně, že její žár by rozpálil vše okolo.
Neměli bychom brát dětem jejich sny, patří k jejich věku a dozrávání. Neměli bychom je brát ani těm dospělým, pokud je mají a hlavně, neměli bychom si je sami nechat vzít. Nikdy.
Pak se nemusíme bát, že naše pochodeň uhasne dříve, než dojdeme. Sami jste tou pochodní, která svítí na cestu, stále dopředu. Kroky zpátky nikam nevedou, ale kroky vpřed směřují k cíli, ať je jakýkoliv.
Další články
Porozumění
Nepřítelem sám sobě?
Křik není argument
