Translate

pátek 30. března 2012

Přemýšlím o lidech

Kam až jsou ochotni zajít
Jak velký tlak vydrží
Jak se zachovají v extrémních podmínkách
Jak velké lásky jsou schopni
Jaká je jejich vůle k životu

Ano, jsme především lidé. Lidé chybující, se svými poklesky, starostmi, záští, neschopností odpouštět, ale také lidé laskaví a vnímaví, citliví, schopní odpouštět, schopní velkých citů a velkých obětí.

Každý máme jinde práh bolesti stejně jako každý jsme jiný ve své schopnosti lásky, úcty a sebeúcty.

Člověk nemá soudit, to mu ani není dáno.

Člověk by měl především chápat ty druhé, naučit se naslouchat a vnímat přání bližních. Nebo jen tiše vyslechnout, ale ponechat si svoje soudy či ponaučení. 


Lidé potřebují především soucit a pochopení druhého a jestliže mají problém, musí si ho vyřešit stejně sami, na nás je, abychom člověka jen vyslechli. A pokud je člověk přesvědčen o nějaké svojí pravdě, nemá vůbec smysl mu něco vymlouvat, musí na to přijít sám.

Lidé by si ušetřili mnoho trápení, kdyby nechali druhé žít a vůbec brali život z té lepší stránky.

Co by nám na to řekli miliony těch, kteří prošli Gulagem? mnozí by nám nic neřekli, protože už se nikdy nevrátili.

čtvrtek 22. března 2012

Možnost volby

Je jeden člověk, který pochází z „lepší“ rodiny, umělecké rodiny. Vystuduje konzervatoř, jak jinak, a před sebou má slibnou kariéru klavíristy.

Ovšem žije na druhém konci států, pracuje jako dělník na ropných polích, žije na ubytovně s obyčejnou servírkou, ale je celkem spokojený. Nic mu nechybí, rád si zajde na pivo s přáteli, se stejně obyčejnými dělníky a jejich ženami, které řeší normální obyčejné věci.

Dobrý pozorovatel vidí, že tento muž není prototyp dělníka a člověka, kterému stačí k životu pivo a hodně jednoduchá servírka, ale on to prostě neřeší, protože je jiný a má na to. Vlastně ani nechce a ví proč.


I když zapadá mezi své kamarády, je trochu jiný. Má svůj vnitřní svět, který dokáže skrýt, svoje problémy nikde neventiluje, snad ani sám v sobě, ale přeci to nejde zcela, protože člověk nemůže jen tak vymazat svůj domov, rodiče, to z čeho vzešel.


V sobě sám oddaluje tu chvíli, kdy se bude muset vydat domů. Bude si muset ujasnit, kdo je a kde je jeho místo. Konfrontace se nevyhnutelně blíží a on bude muset učinit rozhodný krok.
Brzy bude mít příležitost. Jednoho dne se vydá na cestu přes celé státy, aby znovu po létech navštívil rodný dům, místo plné vzpomínek a svého otce, který umírá.


Vrátit se zpátky není vůbec jednoduché a už vůbec ta konfrontace samotná, setkání se snoby, kteří si hrají na lidi s velkými city a kteří si myslí, že všemu rozumějí a všechno tak dobře chápou. On to však neřeší, protože jejich svět je mu cizí. Přesto hraje tak trochu jejich hru, nechce nic moc řešit.


Snad až na jednu věc. Ten člověk se netají tím, že říká, co si myslí a většinou tím vzbuzuje pohoršení. Jenže to je právě to. On je mnohem větší formát na rozdíl od těch pokrytců, kteří si stále na něco hrají, včetně ženy, která evidentně o něho stojí, ale tváří se úplně jinak. On to samozřejmě pozná a reaguje. A jak to dopadne?
Film je o lidech, o věčné rozervanosti člověka a jeho boji samého se sebou. Někdy z toho vyjdeme dobře, jindy ne, ale nikdy bychom to neměli vzdát a stát se jakýmsi chodícími loutkami bez citu, prázdná stvoření potýkající se od jedné deprese k druhé. Život je přeci tak krátký!


Život není jednoduchý pro nikoho, každý máme tu svoji káru nějak naloženou, ale přeci nemusí být tak plná, abychom to nakonec nezvládli, neutáhli. Musíme se naučit vyhazovat, dát ze svého života pryč nepotřebné, neužitečné, co se věcí i lidí týče!


Pokud se to nenaučíme, jednou padneme vyčerpáním a třeba se už nenajde nikdo, kdo nám pomůže vstát. S čím a kým člověk zachází, tím také schází.


Vynikající film s názvem „Malé životní etudy“ rozhodně stojí za zhlédnutí, už i proto, hlavně proto, že Jack Nicholson tam podává opravdu vynikající výkon i přesto, že byl v začátcích své kariéry. Prostě kdo umí, ten umí a kdo neumí…


Každý můžeme být jedničkou, ale na tom se musí pracovat. Musíme si věřit a pracovat na sobě, samo nikdy nic nepřijde. Všechno je v naší psychice. Buď na to máme, nebo ne. Je to jen naše rozhodnutí!



Nikdy se nevymlouvejte na okolnosti, věřte sami sobě, svému instinktu! Sebedůvěra a motivace jsou nejsilnějším motorem, který vás pohání.

středa 21. března 2012

Smysl života

"Prožil jsem příliš mnoho a zdá se, že až teď jsem našel to, co je třeba ke štěstí.

Tichý život v odloučení na venkově, kde mohu být užitečný lidem, jimž se dobro prokazuje tak snadno a kteří nejsou zvyklí, že jim je někdo činí.


Smysl jsem našel v práci, která je někomu prospěšná, také v odpočinku s přírodou, knihami, hudbou, láskou k sousedovi.


Taková je má představa štěstí a potom, a to především, žijete pro druhé a možná i pro děti.


Po čem víc může srdce toužit."


Tato slova jsou z filmu, na jehož název si nevzpomínám.


To se mi téměř nestává, ale snad to ani není podstatné.


Podstatný je obsah, volená slova, hloubka poznání.


Myslím, že pokud člověk dojde k tomuto poznání, může se stát i jeho život šťastným a naplněným.


A co Vy? Jste šťastní?

Kdo je nevinný, ať hodí kamenem...


Je třeba být solidární s lidmi omylnými a provinilými, neomylní a nevinní naši solidaritu nepotřebují! Také ale mezi námi nežijí. 

Filozof Václav Bělohradský

čtvrtek 15. března 2012

Štěstí je skutečné, jen je-li sdíleno

Měla jsem maminku. Měla ráda knihy, poezii, literaturu a měla ráda nás, mne a brášku. Od narození nám psala deník. Poctivě zapisovala naše pokroky, první krůčky a slova, zaznamenávala úsměvné příběhy a svoje pocity.

Když jsem byla mladá a ještě neměla vlastní děti, občas jsem do deníku nakoukla a s bráchou jsme se zasmáli těm dávným příběhům z dětství, zkomoleným slovům. Pak jsme šli každý svou cestou.


Mám s manželem dvě krásné děti a mám maminčin deník. Až nyní, po letech, jej vidím úplně jinak. Zračí se v něm emoce ženy, ženy milující, leč nešťastné, ženy unavené, hledající lásku a pochopení. 


Moje maminka zemřela velmi mladá. Zůstal smutek a pocit beznaděje. Člověk ztratí ta ochranná křídla a tak rychle dospěje, moc rychle. To prázdno nejde ničím vyplnit, protože máma je jen jedna. Po letech jsem přeci jen zvítězila, sama nad sebou a svou beznadějí a přišla velká úleva, které předcházelo přijetí a odpuštění. Člověk je schopen přijímat a odpouštět druhým, jen pokud přijme sám sebe.

Nepotřebuji šperky, drahé věci či exotickou dovolenou. Potřebuji maminčiny deníky a osobní zápisky, mají pro mne cenu zlata. Mohu je otevírat znovu a znovu a přitom nacházím stále něco nového, mohu poznávat její duši, jsem s ní a ona se mnou. 


Deníky jsou mým pokladem a zrcadlem, do kterého se dívá zralá žena a matka.

Věděla jsem, že budu psát dětem deníky, začala jsem hned první dny a pečlivě zapisovala, nejen jejich úspěchy, ale také svoje pocity, radosti i trápení. Jednou třeba otevřou deník a budeme spolu. Zaznamenala jsem nejhezčí léta svého života, vydala sama sebe.


Možná se to zdá těžké, některé ženy mohou namítnout, na to nemám vůbec čas. Mnohdy mi to přímo řekly. Okolo dětí je jistě spousta práce, to ví každý rodič, ale ruku na srdce, kolik času trávíme zbytečnostmi. Kolik času nám mnohdy proteče mezi prsty a je pryč.
 

Přitom stačí jen chvilička, krátký postřeh, pár vět. Časem nás to začne bavit, protože vidíme, jak přibývají řádky, ke kterým se i my rodiče rádi vracíme, už jen proto, že málokdo si pamatuje, co bylo před rokem. Když se do deníku přidávají různé fotografie, obrázky, přáníčka, pramínek vlasů, pak je deník milou a veselou zábavou.

Jednou jsem našla v jednom časopise text od neznámého autora, který se mi velmi líbil, memorandum dítěte. Měla jsem ho stále před očima a text mají v deníku i naše děti, aby si ho mohly také po letech přečíst, to až budou mít děti vlastní.


Očekávání potomka a mateřství je jedním z nejkrásnějších období v životě ženy, celé rodiny, se všemi radostmi i těžkostmi, které k tomu patří. Život není lehký, ale byl nám dán a stojí za to, pokud najdeme v životě to pravé štěstí. To však nenajdeme nikde jinde, než v sobě.


Ovšem štěstí je skutečné, jen je-li sdíleno. A deník, je také formou sdílení, nemyslíte?


Memorandum dítěte od neznámého autora
Nerozmazlujte mě. Vím velmi dobře, že nemusím dostat všechno, co chci. Jen vás zkouším. - Nebojte se být na mě rázní. Mám to raději. Umožňuje mi to vědět, na čem jsem. - Nepoužívejte vůči mně násilí, to mne učí, že se všeho dá dosáhnout silou. - Neprotiřečte si, to mne mate a nutí uhýbat. Nedávejte sliby, možná je nebudete schopni dodržet a to by podkopalo moji důvěru ve vás. Nedejte se nachytat na mé provokace, když říkám a dělám něco jen proto, abych vás rozzlobil. Jinak se budu snažit o víc vítězství“. – Nebuďte zklamaní, když říkám, že vás nemám rád. Nemyslím to tak, chci jen, abyste cítili lítost nad tím, co jste mi udělali. – Nesnažte se, abych se cítil menší, než jsem. Budu na to reagovat tím, že se budu chovat jako „velké zvíře“. – Nedělejte za mne věci, které jsem sám neudělal. Cítím se potom jako dítě a budu mít tendenci nechat si od vás i nadále sloužit. – Nepřipusťte, aby se mým zlým návykům věnovalo příliš pozornosti. To mě jen povzbudí, abych v nich pokračoval. – Nenapomínejte mne před lidmi. Budu lépe reagovat, když mi povíte své připomínky mezi čtyřma očima. – Nesnažte se diskutovat o svém chování, když konflikt ještě trvá. Moc vás totiž neposlouchám. Nechme to na později. – Nesnažte se mi dělat kázání. Byli byste překvapeni, jak dobře vím, co je dobré a co špatné. – Nesnažte se, abych cítil, že moje chyby jsou hříchy. Musím se učit chybovat, aniž bych měl pocit, že tím nejsem dost dobrý. – Nerýpejte do mne. Budete-li to dělat, budu se bránit tím, že se budu tvářit, jako bych byl hluchý. – Nechtějte, abych vysvětloval svoje chování. Někdy doopravdy nevím, proč jsem co udělal. – Nevychvalujte příliš moji pravdomluvnost. Často se ze strachu uchyluji ke lži. – Nezapomínejte, že rád experimentuji. Učím se tím, takže to, prosím vás, snášejte. – Nechraňte mě před důsledky mých činů. Potřebuji je poznat z vlastní zkušenosti. – Nevěnujte příliš pozornost mým zdravotním problémům. Mohl bych si zvyknout, těšit se z nemoci, věnujete-li mi při ní nadbytek pozornosti. – Neodbývejte mě, když kladu přímé otázky. Budete-li tak činit, zjistíte brzy, že se již neptám (a hledám informace někde jinde). – Neodpovídejte na „bláznivé“ anebo bezvýznamné otázky. Chci jen, abyste se mnou zabývali. – Nenaznačujte, že jste perfektní nebo neomylní. To by na mne kladlo příliš velké požadavky. – Nebojte se, že se mnou trávíte příliš málo času. Počítá se, jak jej spolu trávíme. – Nechci, aby moje obavy vzbuzovaly vaši přehnanou starostlivost. Mohl bych se bát ještě více. Ukažte mi raději projev odvahy. - Nezapomínejte, že se mi nemůže dařit bez vašeho velkého pochopení a povzbuzování. Na pochvalu, i když je poctivě zasloužená, někdy zapomínáte, na pokárání však ne. – Zacházejte se mnou jako se svým přítelem. Potom i já budu vaším přítelem. Zapamatujte si, že se víc naučím, budete-li mi vzorem, než budete-li mi kritikem. – A kromě toho: miluji vás, milujte i vy mě…

neděle 11. března 2012

Radost a vděčnost

Naložte se svým životem jak nejlépe uznáte za vhodné. Rozdejte ho mnohým, nebo schraňujte pro několik málo. Naplňte ho hlučným veselím, nebo tichým rozjímáním, radostí nebo smutkem, láskou nebo nenávistí. Ale nikdy jej neberte jako samozřejmost a nikdy jej nepromarněte. 

Slovy Billyho Florence: „Můj život je dar, který dal Bůh mně, ale co se svým životem udělám, je můj dar Bohu.“ 

Myslím, že člověk je schopen opravdu "prožít" život, pokud ví, co je vděčnost, nemá očekávání od druhých, naopak dává s radostí, nebere se příliš vážně, ovšem svou cenu dobře zná a nezapomíná, odkud přišel. 


Není mezi námi mnoho takových, kteří dokážou užívat každého dne a dokážou rozesmát bližního nebo jen nezištně udělat něco, cokoliv, třeba jen naslouchat. Není moc takových, kteří si dostatečně váží sami sebe, aby dokázali milovat ty druhé. Jen skutečně "veliký" člověk dokáže dát druhému pocit důležitosti a vlastní hodnoty.


Takových lidí bychom si vždy měli vážit, hýčkat si je a také bychom si přitom měli uvědomit, že ani jejich studnice není bezedná, že i oni potřebují v životě povzbuzení nebo jen čisté souznění.


Toto vzájemné předávání obohatí stejně dobře jako kvalitní kniha.