Měla jsem maminku. Měla ráda knihy, poezii, literaturu a měla ráda nás, mne a brášku. Od narození nám psala deník. Poctivě zapisovala naše pokroky, první krůčky a slova, zaznamenávala úsměvné příběhy a svoje pocity.
Když jsem byla mladá a ještě neměla vlastní děti, občas jsem do deníku nakoukla a s bráchou jsme se zasmáli těm dávným příběhům z dětství, zkomoleným slovům. Pak jsme šli každý svou cestou.
Mám s manželem dvě krásné děti a mám maminčin deník. Až nyní, po letech, jej vidím úplně jinak. Zračí se v něm emoce ženy, ženy milující, leč nešťastné, ženy unavené, hledající lásku a pochopení.
Moje maminka zemřela velmi mladá. Zůstal smutek a pocit beznaděje. Člověk ztratí ta ochranná křídla a tak rychle dospěje, moc rychle. To prázdno nejde ničím vyplnit, protože máma je jen jedna. Po letech jsem přeci jen zvítězila, sama nad sebou a svou beznadějí a přišla velká úleva, které předcházelo přijetí a odpuštění. Člověk je schopen přijímat a odpouštět druhým, jen pokud přijme sám sebe.
Nepotřebuji šperky, drahé věci či exotickou dovolenou. Potřebuji maminčiny deníky a osobní zápisky, mají pro mne cenu zlata. Mohu je otevírat znovu a znovu a přitom nacházím stále něco nového, mohu poznávat její duši, jsem s ní a ona se mnou.
Deníky jsou mým pokladem a zrcadlem, do kterého se dívá zralá žena a matka.
Věděla jsem, že budu psát dětem deníky, začala jsem hned první dny a pečlivě zapisovala, nejen jejich úspěchy, ale také svoje pocity, radosti i trápení. Jednou třeba otevřou deník a budeme spolu. Zaznamenala jsem nejhezčí léta svého života, vydala sama sebe.
Možná se to zdá těžké, některé ženy mohou namítnout, na to nemám vůbec čas. Mnohdy mi to přímo řekly. Okolo dětí je jistě spousta práce, to ví každý rodič, ale ruku na srdce, kolik času trávíme zbytečnostmi. Kolik času nám mnohdy proteče mezi prsty a je pryč.
Přitom stačí jen chvilička, krátký postřeh, pár vět. Časem nás to začne bavit, protože vidíme, jak přibývají řádky, ke kterým se i my rodiče rádi vracíme, už jen proto, že málokdo si pamatuje, co bylo před rokem. Když se do deníku přidávají různé fotografie, obrázky, přáníčka, pramínek vlasů, pak je deník milou a veselou zábavou.
Jednou jsem našla v jednom časopise text od neznámého autora, který se mi velmi líbil, memorandum dítěte. Měla jsem ho stále před očima a text mají v deníku i naše děti, aby si ho mohly také po letech přečíst, to až budou mít děti vlastní.
Očekávání potomka a mateřství je jedním z nejkrásnějších období v životě ženy, celé rodiny, se všemi radostmi i těžkostmi, které k tomu patří. Život není lehký, ale byl nám dán a stojí za to, pokud najdeme v životě to pravé štěstí. To však nenajdeme nikde jinde, než v sobě.
Ovšem štěstí je skutečné, jen je-li sdíleno. A deník, je také formou sdílení, nemyslíte?
Memorandum dítěte od neznámého autora
Nerozmazlujte mě. Vím velmi dobře, že nemusím dostat všechno, co chci. Jen vás zkouším. - Nebojte se být na mě rázní. Mám to raději. Umožňuje mi to vědět, na čem jsem. - Nepoužívejte vůči mně násilí, to mne učí, že se všeho dá dosáhnout silou. - Neprotiřečte si, to mne mate a nutí uhýbat. Nedávejte sliby, možná je nebudete schopni dodržet a to by podkopalo moji důvěru ve vás. Nedejte se nachytat na mé provokace, když říkám a dělám něco jen proto, abych vás rozzlobil. Jinak se budu snažit o víc vítězství“. – Nebuďte zklamaní, když říkám, že vás nemám rád. Nemyslím to tak, chci jen, abyste cítili lítost nad tím, co jste mi udělali. – Nesnažte se, abych se cítil menší, než jsem. Budu na to reagovat tím, že se budu chovat jako „velké zvíře“. – Nedělejte za mne věci, které jsem sám neudělal. Cítím se potom jako dítě a budu mít tendenci nechat si od vás i nadále sloužit. – Nepřipusťte, aby se mým zlým návykům věnovalo příliš pozornosti. To mě jen povzbudí, abych v nich pokračoval. – Nenapomínejte mne před lidmi. Budu lépe reagovat, když mi povíte své připomínky mezi čtyřma očima. – Nesnažte se diskutovat o svém chování, když konflikt ještě trvá. Moc vás totiž neposlouchám. Nechme to na později. – Nesnažte se mi dělat kázání. Byli byste překvapeni, jak dobře vím, co je dobré a co špatné. – Nesnažte se, abych cítil, že moje chyby jsou hříchy. Musím se učit chybovat, aniž bych měl pocit, že tím nejsem dost dobrý. – Nerýpejte do mne. Budete-li to dělat, budu se bránit tím, že se budu tvářit, jako bych byl hluchý. – Nechtějte, abych vysvětloval svoje chování. Někdy doopravdy nevím, proč jsem co udělal. – Nevychvalujte příliš moji pravdomluvnost. Často se ze strachu uchyluji ke lži. – Nezapomínejte, že rád experimentuji. Učím se tím, takže to, prosím vás, snášejte. – Nechraňte mě před důsledky mých činů. Potřebuji je poznat z vlastní zkušenosti. – Nevěnujte příliš pozornost mým zdravotním problémům. Mohl bych si zvyknout, těšit se z nemoci, věnujete-li mi při ní nadbytek pozornosti. – Neodbývejte mě, když kladu přímé otázky. Budete-li tak činit, zjistíte brzy, že se již neptám (a hledám informace někde jinde). – Neodpovídejte na „bláznivé“ anebo bezvýznamné otázky. Chci jen, abyste se mnou zabývali. – Nenaznačujte, že jste perfektní nebo neomylní. To by na mne kladlo příliš velké požadavky. – Nebojte se, že se mnou trávíte příliš málo času. Počítá se, jak jej spolu trávíme. – Nechci, aby moje obavy vzbuzovaly vaši přehnanou starostlivost. Mohl bych se bát ještě více. Ukažte mi raději projev odvahy. - Nezapomínejte, že se mi nemůže dařit bez vašeho velkého pochopení a povzbuzování. Na pochvalu, i když je poctivě zasloužená, někdy zapomínáte, na pokárání však ne. – Zacházejte se mnou jako se svým přítelem. Potom i já budu vaším přítelem. Zapamatujte si, že se víc naučím, budete-li mi vzorem, než budete-li mi kritikem. – A kromě toho: miluji vás, milujte i vy mě…
