Výběr partnera a zaměstnání

Zvolit si práci a najít partnera patří k těm nejdůležitějším rozhodnutím, jaké v životě uděláme.

Každý z nás má nějaké osobní hodnoty, zájmy, nadání. Záleží na tom, jakou práci a partnera si zvolíme. 

Z kosmického hlediska není nic tak zásadní, jak se zdá. Takže ať se rozhodneme pro cokoliv, není to nic než trénink pro každodenní život.



Většině z nás je ku prospěchu období sebezkoumání, abychom našli v práci i osobním životě uspokojení.







Naplnění není vždy samozřejmé, zvlášť v období krize. Člověk jde mnohdy daleko za prací, kterou by si normálně nevybral, ale potřebuje uživit rodinu.



Není však důležité, co děláme, ale jak to děláme. Svou práci máme dělat dobře za jakýchkoliv okolností.

Jeden muž středního věku pečlivě leštil zábradlí a sloupky v nádražní hale. U každého se zastavil na chvíli, žádný nevynechal. To byl opravdový „mistr“. Člověk, který pochopil, že nezáleží na tom, co dělá, ale jak to dělá. Svou práci vykonával se vší pečlivostí a zodpovědně.


V tom spočívá uspokojení, po němž se pídíme. Ať už naplňujeme jakoukoliv podobu práce či službu, ze všech sil se máme snažit dělat jí dobře. Pak budeme spokojeni a porosteme.





Stejně tak je to s partnerským životem. Období pohody a dostatku střídají krize, je třeba se snažit a být si oporou. 

Žít nebo nežít

V životě občas nastane doba, kdy si člověk klade existenční otázku, kterou si kladl mladý Hamlet.

Seděl v tmavé místnosti a přemýšlel, jak se zabít. Ve stavu psychické paralýzy a utrpení byl nucen vypořádat se s otázkami života a smrti. Stanul nad propastí, jak řešit jádro života, identity a existence. I když nakonec nebyl schopen překročit okraj propasti dokázal soucítit s těmi, kteří v propasti skončili.


Proč o tom psát? Je to způsob, jak se přiblížit těm, kdo stojí na samém krajíčku. Jak jim říct:

„Jsi příběh, který se právě vytváří a nikdo nemůže předvídat, co přinese následující kapitola života, následující den, následující chvíle“



Bez ohledu na to, jak nám připadá příběh temný, bez ohledu na to, jakou bolest či prázdnotu člověk pociťuje, po temné noci zase přijde nový rozbřesk. Chce to vytrvat! Namísto zoufalých kroků by měl člověk dělat jedno. 
Vyrovnat se s vlastním strachem, nechat umřít svoje ego, ale tělo si chránit. Pokořit „smrt“ a probudit ji ve znovuzrození. Neskončit v temném tunelu, ale vydat se ke světlu.




A jaký je nový způsob života?


„Nemusíš dělat nic, jen se přestat dívat na svět z hlediska svých osobních přání. Uvolnit se! Až uvolníš svou mysl, začneš být při smyslech. Pak jsi schopen racionálně a konstruktivně začít jednat.“

Když Sokrates řekl „uvolnit svou mysl“, nemyslel, že by se měl člověk zbláznit nebo chovat iracionálně. Naopak hovořil o tom, že by měl člověk věnovat pozornost realitě, která ho obklopuje, místo aby o ní přemýšlel. Pomůže sejmout závoj myšlenek, který narušuje přímé vnímání okolního světa. Člověk začne vnímat zvuky, světlo, teplo, vánek, obrazy, říši, která je každodenním životem. Člověk vyjde ze své subjektivní mentální existence, ze stavu, kdy se zaobírá kdejakou vznikající myšlenkou, impulsem či emocí a úzkostně na nich lpí. Pak se mu ukáže rozlehlý svět smyslů.

Ten, kdo se oprostí od svého menšího já, procitne k většímu životu.

Z vynikající knihy Dana Millmana "Moudrost pokojného bojovníka"

Záleží na mužstvu

Jak krásně to před lety popsal a vystihl Karel Čapek ve své knize fejetonů "Anglické listy", které vznikly za jeho pobytu v Anglii. Loď opravdu nemusí být gigantická a luxusní, může být úplně obyčejná a malá. Záleží na jeho osazenstvu. Jak veslují, jak jsou odhodlaní, jak jsou hrdí na svou loď a jak dokáží spolupracovat. Taková loď potřebuje dobrého vůdce, kapitána, který umí řídit druhé, má přirozenou autoritu, ale nepovyšuje se nad ostatní. A veslaři musí veslovat podle pravidel. Pokud bude každý veslovat na jinou stranu, nepohnou se z místa. Bez spolupráce na takové malé lodi nelze nikam doplout a co teprv, když přijde pořádná bouře...

Malý úryvek

Na lodi

Když jsem byl v Anglii, pořád jsem myslel na to, co je krásného doma. Viděl jsem velikost a moc, bohatství, blahobyt a vyspělost nevyrovnatelnou. Nikdy mi nebylo smutno, že jsme malý a nehotový kousek světa. Být malý, neurovnaný a nedodělaný je dobré a statečné poslání. Jsou veliké a nádherné transatlantiky se třemi komíny, první třídou, koupelnami a leštěnou mosazí a jsou malé čadící parníčky, jež hrkotají po velikém moři. Je to, lidi, docela pěkná kuráž, být takovým malým a nepohodlným vehiklem. A neříkejte, že jsou u nás malé poměry. Vesmír kolem nás je chválabohu stejně veliký jako vesmír kolem Britského impéria. Malý parníček toho tolik nepojme jako taková velká loď, ale haha, pane, může doplout stejně daleko nebo někam jinam. Záleží na mužstvu.

Karel Čapek je mým oblíbeným autorem a také si ho vážím jako člověka velkého charakteru, citlivého pozorovatele, nadmíru lidského a citlivého. Člověka pevně si stojícího za svými názory. Zanechal po sobě hotový poklad. Jeho knihy jsou nadčasové a mají stále co říci. Všem, kdo o to stojí, kdo hledají a kdo chtějí "vidět".

Všichni mají cenu

Kdyby všichni lidé přijali svou obyčejnost, vyřešilo by to většinu problémů nevyváženosti dnešního světa. 

Lidé jsou jedineční, neporovnatelní. Lidé se nemají srovnávat, ale přitom se to děje už od útlého věku. Člověk je pokřiven, znovu a znovu.

Celá existence vytváří jedinečné lidi. Existence nemůže používat kopíráky. Představa porovnávání lidí na „stejnou délku“ je absurdní a projeví se v mnoha oblastech. Lidé nikdy nebudou stejně barevní, stejně štíhlí, stejně krásní. Ani z hlediska intelektu si nemohou být lidé rovni.

A přesto mají všichni stejnou cenu. Tu svojí, jedinečnou!


Pokud budeme stále pokřivovat lidi na stejnou úroveň, vytvoříme armádu mrzáků, největší masakr v dějinách.

Žádná společnost zatím neumožnila jedinci získat svobodu. Lidé si myslí, že jsou svobodní, ale přitom žijí v iluzi. 

Lidstvo bude svobodné tehdy, až nebude v dětech vyvolávat komplex méněcennosti, protože jinak je svoboda jen pokrytectví. Lidé jsou pak jen loutky, ne skutečné, svobodně myslící jedinečné bytosti.


Bojovat, usilovat o svou čistotu, svoje místo na slunci, to má smysl. A největším darem, kterým můžeme dětem dát je láska a křídla, aby mohly vzlétnout.

"Frajer Luke"

Krásný film, klasika, která nikdy nezklame, zejména díky hereckému obsazení a skvělému dabingu. Matka přijela navštívit syna do trestaneckého tábora. Mimořádný výkon paní Jany Hlaváčové a výkon herců, zejména Paula Newmana. Stojí za to. Smutné, ale ze života.

„Víš někdy je mi líto, že lidi nejsou jako psi, Luku. Přijde čas a jednoho krásnýho dne fena přestane poznávat svý štěňata, pak už necítí žádnej stesk nebo lásku, kterou by se trápila. Prostě je jí to putna.“

„Dělala jsi, co si mohla, ale tohle teď je můj problém.“

„Ne, Luku, nejsi sám, kamkoliv se vrtneš, jsem vždycky s tebou a John taky.“

„A nemyslíš, že je toho na tebe moc?“ 

„Ale dej pokoj, tys měl přeci vždycky na trable recept, nebo snad ne?“

„Já nevím, někdy to dopadne jinak, než chceme, ale chlap prostě musí jít svou vlastní cestou.“

„Takže jinými slovy, mám tě mít ráda, ale nechat tě bejt.“ 

„Jo asi jo“.

„No ani se neptám, co bude, až tě pustěj, protože to už tady asi nebudu.“ 

„Nechceš tady bejt věčně, chci říct, že sis už svý užila.“ 

„To máš pravdu Luku, tvůj táta nebyl zrovna pro rodinu, ale sranda s ním tedy byla.“

„Škoda, že jsem ho nepoznal, když o něm tak mluvíš.“ 

„Z něho bys umřel smíchy. Luku, co se nezdařilo?“

„Nic, všechno je v pohodě.“ 

„Není.“

„Mami, já se snažil. Tedy žít celej život svobodně a poctivě jako ty, ale nevím, nějak jsem nedokázal najít ten správnej recept.“ 

„Ale no tak, vždycky jsi měl přece dobrou práci a ta holka z Kentucky, na tý jsem mohla oči nechat.“

„Jenže mi zdrhla s tím chlapem v bouráku.“ 

„A co se divíš? Ten nápad s manželstvím ti úplně, úplně zatemnil mozek. Chtěls bejt váženej občan, tenkrát s tebou byla příšerná otrava. Barák věnuju Johnovi.“ 

„Správně, zaslouží si ho.“ 

„To s tím nemá co dělat. Víš, nikdy jsem mu nevěnovala tolik lásky, jako tobě a tak bych mu to chtěla drobet vynahradit. Nepokoušej se nic namítat, někdy máš prostě k jednomu děcku vztah a k druhýmu zas ne. A k Johnovi jsem ho bohužel nikdy nenašla. Tak hlavu vzhůru chlapče, však ty už to zvládneš.“

Malá ochutnávka, Luke se právě dozvěděl, že mu zemřela matka, nepustí ho na pohřeb.




Celý film stojí za to. Nejen kvůli téhle scéně, ale i mnoha jiným. Nejen pro výkon hlavního hrdiny. Především ukazuje a potvrzuje, že lze zachovat si lidskou důstojnost a to, co má člověk v hlavě a ve svém srdci, mu nemohou vzít. Pokud to nevzdá. 

Hledání štěstí je motorem existence lidí po celé věky. 

Dítě prožívá štěstí z věcí, které nám dospělým často unikají, i když je máme před nosem. Proč nenalézáme?


V Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických ze 4. července 1776 je kromě jiného psáno. 

We hold these truths to be selfevident, that all men are created equal, that they are endowed by their Creator with certain unalienable Rights, that among these are Life, Liberty and the pursuit of Happiness. 


Doslovný úvod se dá volně přeložit takto. Všichni lidé jsou stvořitelem stvořeni jako sobě rovní a 
mají určitá práva, mezi něž patří život, svoboda a snaha dosáhnout štěstí. 

Kde vlastně leží štěstí člověka?

Zdánlivě těžké, ale prosté zároveň. Štěstí je v každém z nás. Štěstí je, protože se pro něj rozhodneme, protože ho vidíme, žijeme ho a dokážeme sdílet s druhými. Štěstí není ve věcech, ale ve vztazích a malých radostech každého nového dne.

Není důležitý cíl, ale cesta a také?

Leo Babauta a cíle


Žil jsem posledních 100 dnů bez cíle. A nikdy jsem nebyl spokojenější a šťastnější v mém životě.

I have lived the last 100 days with no goals. And I have never been happier or more kontent in my life.

Leo Babauta





Contentment is the greatest treasure. 

Spokojenost je největší poklad.

Lao Tzu

Věčný elixír mládí

Ve chvíli, kdy si lidé poprvé uvědomili svou smrtelnost, se nesmrtelnost stala posedlostí. Lidé nutkavě začali hledat „elixír mládí“.

V primitivních kulturách se věřilo na pití krve zvířat, měla dávat člověku sílu a životní energii.

Egypťané věřili v nesmrtelnost faraonů, proto jim stavěli obrovské pyramidy, které sloužily jako hrobky, především se tam faraoni balzamovali, aby jejich těla byla zachována pro život v jiném světě.

Později lidé věřili, že nositelem života je dech. Že s posledním vydechnutím opouští tělo člověka jeho duše a že božský dech dokáže dodat, neboli vdechnout život jakékoliv hmotě.

Další z mýtů je legenda o hledání grálu. Vznikla ve 12. a 13. století. Příběhy o svatém grálu měly především vychovávat a vzdělávat. Proto nepřekvapí, že jedním z hlavních důvodů, proč se konaly křížové výpravy, byla snaha najít grál, který každému, kdo se z něj napije, zajistí nesmrtelnost. Výpravy, které se konaly pod
rouškou obrácení pohanů na svatou víru, byly také konané za účelem pustošení a okrádání statisíců lidí.

Alchymisté se v dávných dobách snažili nalézt kámen mudrců, aby mohli měnit všechny kovy na zlato.

V Evropě se mezitím začaly mohutně a s oblibou prodávat různé zázračné elixíry.

Postupně však začaly selhávat všechny metody k získání elixíru mládí, i když metody a recepty k
získání byly čím dál tím bláznivější. A mnozí z toho velmi profitovali, protože se vždy „hlupáci“.Postupem času, s rozvojem vědy lidstvo pokračovalo v hledání věčného mládí, ale jinými způsoby. Začalo se vyvíjet ohromné množství kosmetických přípravků se zázračnými bylinami, které mají přispět k věčné touze člověka zůstat věčně mlád.

Dnešní moderní doba už překonává kosmetické přípravky, postupně je vytlačuje plastická chirurgie, která se velmi úspěšně pohybuje na samém vrcholu. Touha lidí vypadat krásně a mladistvě je tak obrovská, že neváhají vydávat nemalé finanční částky, aby se mohli nechat „zdokonalovat“.

Ale je tu ještě jeden způsob, také velmi účinný, možná pracnější, možná je to běh na dlouhou trať, zato s velkým efektem a zárukou plnohodnotného života. Co je tím zázračným lékem?



Strava – pohyb - radost

O zdraví
O všem možném
O mně







Dnes už víme, že hledat "elixír mládí" a způsob, jak být nesmrtelný, je pošetilé, nemožné, nikam nevede. Lidé jsou v honbě za mládím a krásou schopni dělat mnohé a mnozí zase na tom pěkně vydělávají. Na naivitě a hlouposti lidí, kteří si neumí, možná ani nechtějí připustit, že chod času nelze zastavit. A mnozí by si ušetřili trápení, kdyby se přijali takoví, jací jsou a kdyby se naučili stárnout s grácií. Každý člověk má svoji hodnotu, každý je svým způsobem krásný.

Jsme milováni, ale hlavně máme milovat.

Přítel

ZASMÁT SE SPOLEČNĚ JE HEZKÉ, ALE SKUTEČNÝ PŘÍTEL JE TEN, KDO S TEBOU I PLÁČE

Kde leží ráj?

Malý princ. Doprovází mě od dětství, nikdy neomrzel. Je zajímavé pozorovat, jak člověk vnímá v různých obdobích života. Byla jsem dítětem, ale ztratila jsem se a byla donucena hledat. Ne někde, ale v sobě. Kdo tohle nezažil. Ráj není krásný ostrov zalitý sluncem, nějaké báječné místo na zemi, ráj nenalezneme na zemi, nýbrž v sobě. A kdo nalezne, ten může říci, že je šťasten, ať je kdekoliv.

Civilizace vzniká teprve v jádru jedince. Toto jádro, to je Malý princ v nás, vnitřní dítě s jeho radostí ze života, nevinností a moudrostí.

Velmi krásně formuloval „Malého prince“ v nás velký španělský violoncellista Pablo Casals

Kdy už se budou naše děti
ve škole učit, co jsou?
Každému z těch dětí by se mělo říkat:
Víš, co jsi?
Jsi zázrak!
Jsi jedinečný!
Na celém světě neexistuje druhé dítě,
které by bylo stejné, jako ty.
Uběhly miliony let
a nebylo ještě nikdy takové dítě, jako ty.
Pohleď na své tělo,
jaký je to zázrak!
Na své nohy, ruce, šikovné prsty,
na svou chůzi.
Může z tebe být Shakespeare,
Michelangelo nebo Beethoven.
Není nic, čím by ses nemohl stát.
Ano, ty jsi zázrak.
A až jednou vyrosteš, dokázal bys ublížit druhému, který
je zázrakem
stejně jako ty?

"Vy jste spisovatel? To není práce, to nic neděláte!"

V jednom ruském filmu se ptá jeden člověk druhého, čím je. On odpovídá, že spisovatel. Dostane odpověď: „Spisovatel, to přeci není práce, to jen celý den sedíte a nic neděláte.“ Na to spisovatel: „Ale psát není zase tak lehké.“ Druhý na to“ „Říkejte si, co chcete, ale tohle není práce. Já dřu celý den za pár rublů a ještě dělám domovníka, úplně zadarmo.“

Ruský model. Jak známé pro generaci, která to zažila na vlastní kůži. Někdy mám pocit, že to nějak přežívá v nás pořád a tak jakýkoliv majitel, podnikatel, obchodník, či ten spisovatel, je lump a věčný vykořisťovatel a dělník jenom dře. Budižkničemu „nemakačenkové“, kteří jen flámují a žijí na úkor „těžce pracujících“.

Nebylo by pěkné házet všechny do jednoho pytle. Jsou tu jistě poctiví pracující, kteří si navíc hledí svého a nerýpou do všeho a do všech a jsou tu i poctiví podnikatelé nebo majitelé, stejně jako ti druzí, ti nepoctiví a je jedno, jestli jde o dělníky nebo vzdělané.

Nezáleží na tom, kolik má člověk škol, titulů, kde všude byl a co dělá, ale jak to dělá a hlavně, jaké má srdce, jakým je člověkem. Může pak být velmi dobrý a šikovný krejčí a vedle toho třeba neschopný a špatný lékař.
Džentlmen jako opak frustráta
Předstírání jako charakteristika dnešní doby
Sokrates kdysi dávno řekl

Przniči lidských životů

Představme si, jakou práci dá vytvořit nějaké dílo. Namalovat obraz, vytvořit sochu, napsat knihu, ztvárnit roli. Jedinec se snaží, dá si práci, aby dosáhl co nejlepšího výsledku.

Stejně tak může člověk budovat svůj podnik, firmu. Lopotí se celé roky, aby vše fungovalo, nepočítá hodiny, buduje si poctivě svoje jméno, aby uspěl.

Pak přijde někdo. Někdo, někdo hodně postižený. Zakomplexovaný jedinec uvězněný ve své zlobě, hořkosti a zášti. Osoba schopná věcí, které se normálnímu člověku ani nezdají, není jich schopen. Takový člověk dokáže během krátké doby napáchat nesmírné škody a zničit vše, co jeden člověk budoval třeba dlouhé roky.

Ale tak už to ve světě chodí. Nikdy nebude absolutní dobro nebo zlo. Vlastně by tak svět ani nefungoval. Zlo nikdo nikdy nevymýtí. Určitě pokud bude člověk existovat.

Kolik bylo v minulosti těch, kterým vzali úplně vše. Dědictví z generace na generaci. A museli se s tím smířit. Nebo se nesmířil, pak špatně dopadli.

Jen silní mohou přežít. Mohou přežít jen ti, kteří jdou dál i přes všechny překážky, protivenství, zlobu. Nenechají se srazit na kolena, a když, zvednou se znovu a znovu. Člověku můžou vzít všechen majetek, zničit jeho díla i domov, ale nemůžou mu vzít jeho myšlenky, jeho vnitřní svět, svobodu.

Pokud je člověk silný, přežije všechno. Není účel bojovat s nepřítelem, a pokud má silnou převahu, ani to není možné, ale můžeme bojovat svojí duševní silou a nezlomným charakterem.
Pak není vítěz on, ale my. Ten škarohlíd to ví. Ví, že prohrál, ještě více se bude utápět ve svojí zlobě.

Ano, člověka můžou i zabít, ale přeci nebudou nikdy šťastní a spokojení ti, kteří tak učiní, už vždy budou vidět pohled jeho očí, celý život, nikdy se toho pocitu nezbaví. A vždy budou cítit, že měl převahu.

Člověk musí počítat v životě s překážkami a zlem, ale nesmí se dát srazit na kolena. Nikdy.


Film Pevnost s vynikajícím výkonem Roberta Redforda nebo film Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem, ve skvělém podání Brada Pitta, mluví za vše. Výborní herci, vypjaté scény, lidské charaktery, věčný boj uvnitř člověka.

Nenechat se odradit a jít za svým cílem
Tvá životní cesta
Boží mlýny 
Bude líp

Goebbelsovy deníky

7.3. 1938: „Praha prochází trvalou krizí. Hodža by měl hned vyhlásit autonomii pro sudetské Němce. Místo toho dělá hloupé projevy. A Čechy se jednou zhroutí pod naším úderem. Koho chtějí bohové zničit, toho ranní slepotou. Vůdce vítá, že Praha je tak nesmiřitelná. Tím je jistější, že jednoho dne bude roztrhána na kusy.“

20.3. 1938: „Musíme z Vídně brzo vytlačit všechny Židy a Čechy a udělat z ní čistě německé město. Tím částečně vyřešíme i bytový problém.“

1.6. 1938: „V poledne jsem u Vůdce. Charakterizuje Čechy jako drzé, prolhané, devótní a podlézavé. To souhlasí na vlas přesně. Má s Čechy ještě mnoho záměrů. Svou mobilizací si jen pověsí na krk smrt. Žijí v této chvíli jen ze strachu…“

Je až děsivé číst to, co si Goebbels před lety zapsal a zároveň je člověk rád, že se to nikdy nestalo. Když už tak Hitler a jeho stoupenci kritizovali druhé, co bychom mohli o nich napsat my?

Sebestřední, nadřazení, povýšení, bez soucitu, amorální, plni hořkosti a zášti, ale také naprosto zaslepení svojí vlastní vizí budoucího světa. Národ udavačů, kde nevěřil nikdo nikomu, národ zločinců, kteří si chtěli přivlastnit, co jim nepatřilo.

Jistě, že nemůžeme všechny házet do jednoho pytle, ale přeci jen se našla většina těch, kteří provolávali Hitlerovi slávu, tleskali projevům nacistických potentátů, podíleli se na pogromu na Židech a jiných „nevyhovujících“ osobách. Uvěřili Hitlerově řečem o velké říši, o čisté germánské rase, kde není místa pro nikoho jiného.

Mnozí po válce tvrdili, že prostě šli takzvaně s davem, nechali se strhnout, uvěřili všem těm slovům. Mnozí důstojníci i obyčejní vojáci tvrdili, že by se nikdy nedopustili takových zločinů, byli prostě v soukolí obludného stroje, který ničil vše, co mu stálo v cestě.

Jistě že částečně se tomu dá věřit. Ví se také, že Němci byli od doby, kdy se Hitler dostával k moci pod obrovským tlakem. Už malým dětem ve školce byla vštěpována nenávist vůči Židům, i když z toho ani ještě neměly pojem. Nenávist se vštěpovala na každém kroku, v každé škole. Mnozí Židy ve svém okolí ani neměli nebo neznali a mnozí zase měli Židy jako nejlepší kamarády. Najednou nesměli!

Co s tím?

Vždy je přeci možnost volby. Ano, mnohdy se člověk uvrhne do záhuby, pokud veřejně přizná pravdu. Ale pokud se týče Němců, vůbec jim to nepomohlo, protože do záhuby se uvrhli stejně tak. A mnozí již ke konci války, po všech těch hrůzách na obou stranách a zdevastovaném světě, proklínali Hitlera a proklínali ho ještě dlouho potom.

BLÁZNOVA MOUDROST

Kdysi dal jeden král svému dvornímu šaškovi bláznovskou hůl s pestrými stuhami a zvonečky. Měl si ji nechat tak dlouho, dokud nenajde většího blázna než je sám.
Za rok a den král umíral.
"Kam jdeš?" ptal se blázen.
"Daleko odtud."
"Kdy se vrátíš?"
"Už nikdy."
"Co si s sebou bereš?"
"Nic."
"Jak ses na tu cestu připravoval?"
"Nijak!"
Tu položil šašek svou bláznovskou hůl na královo smrtelné lože a řekl: "Odcházíš daleko a nestaráš se, co bude? Vezmi si hůl. Už jsem našel někoho, kdo je bláznivější než já za celý život."

BUDETE-LI SE SNAŽIT POROZUMĚT CELÉMU VESMÍRU, NEPOCHOPÍTE VŮBEC NIC. JESTLIŽE SE POKUSÍTE POROZUMĚT SOBĚ, POCHOPÍTE CELÝ VESMÍR.

Někdy je to námaha. Člověk by si tak rád jel v těch svých starých kolejích, pěkně v klidu. Ale občas to někde zaskřípe a už to není ono. Co dál?

Často lidé na otázku, jak se mají, řeknou: "Dře to, ale jde to."Je to nutné?

Občas je třeba něco vyměnit, namazat, opravit nebo seřídit, aby stroj dobře fungoval. S námi to není jiné. Občas by se měl člověk zastavit, zvlášť když už to hodně skřípe a zamyslet se, kde to drhne a co by měl udělat, aby "to zase dobře šlapalo".

Jsou lidé, kteří se takhle "udržují" průběžně, starají se o sebe. Pak jsou lidé, které upozorní až když to někde drhne a nakonec lidé, kteří všechno ignorují. Svoje tělo i duši.

Co myslíte, kterým se pěkně šlape a kteří dojedou nejdál?

Je zbytečné se trápit, je zbytečné mít zlost na celý svět. Je fajn se smát a být naplněn pokojem.

Lucius Annaeus Seneca řekl: "CO JE PLATNÉ PŘEPLOUT MOŘE A STŘÍDAT MĚSTA! CHCEŠ-LI UNIKNOUT TOMU, CO TĚ TRÁPÍ, MUSÍŠ BÝT NE JINDE, ALE JINÝ!"

Hodný a zlý vlk

Naše mysl funguje jako poměrně dokonalý biopočítač. Narozené dítě nemá žádnou mysl a tak se v jeho hlavě to věčné brebentění a přemítání nekoná. Jak krásné, kdo by se tam mnohdy nechtěl vrátit. Mnozí se o to i snaží, ale bohužel ne těmi nejlepšími cestami.

Když má človíček tak čtyři roky, začíná to i u něj a už ho to nepustí, pokud se nenaučí, jak se svou myslí pracovat. Mysl jede na plné obrátky a sbírá. Od rodičů a dalších členů rodiny, ze školy, od kamarádů, členů nějaké náboženské skupiny, prostě z celého dělí okolo. Kolotoč se roztáčí.

V člověku se usidlují dva vlci, kteří spolu neustále soupeří. Hodný se zlým. Perou se a jeden zvítězí. Jeden s druhým odmítá žít. A člověk si říká, je to skutečnost nebo jen sen? Skutečné je opavdu to, že jeden vlk, tedy jedno "já" je skutečné, ale jen jedno. Toto osvícení se stalo epicentrem učení, které nyní mění životy lidí rychlostí epidemie.
 
Vychází z poznání, že mysl je mocný a užitečný nástroj, ovšem také destruktivní pán. Proč? No proto, že místo abychom my používali mysl, ona používá nás a je často zdrojem utrpení. Ale nemůže za to naše mysl, můžeme si za to sami.

Vytváří nálepky, posuzuje, klasifikuje, škatulkuje a je dokonalým iluzionistou naší reality. Svádí naši pozornost do bažin minulosti či nadějně vzhlížející budoucnosti. Dělá cokoliv, jen aby nás odvedla od toho jediného, co máme… tady a teď… tento okamžik. Uvědomit si plně a intenzivně přítomný okamžik znamená pro mysl náhlou smrt a tomu se snaží předejít. 

Od mala nás učí, že myšlenky máme zahnat, máme se naučit vypnout, ale to nejde. Tok myšlenek nelze zastavit, pokud jsme živí, pak ne. Myšlenky proudí neustále. Musíme jít jinou cestou, než tou, o které nám stále mluví. Ale jakou?

Myšlenky musíme nechat proudit. Necháme je přijít, nebráníme se jim, ale necháme je také odejít. Musíme si v sobě vytvořit jakási vrátka, kterými je necháme odejít pryč a zavřeme za nimi dveře. Jsou pryč. K tomu nám pomůže výborná technika, která pomohla mnoha lidem na celém světě. Jaká?

Meditace.

Mnozí si představí někoho, kdo sedí hodiny nehnutě, možná si cosi mumlá a spíš vypadá jako podivín. Ale není to tak. Je to člověk, který se dokáže ztišit i během dne, třeba i ve společnosti lidí, naučí se více pozorovat a méně mluvit. Takový člověk dokáže být každý den chvíli sám se sebou. Naučí se zklidnit mysl, nechat ji proudit a uspořádat si myšlenky v hlavě. 

Takovému člověku, to je dokázáno, se mnohem lépe daří v práci i v životě vůbec. Většinou takovým lidem říkáme, že mají charizma. Ale co to je? Ve skutečnosti jde pouze o mysl, která ví, jak odpočívat, a když je třeba, pak takový člověk řekne pár slov, ale slov, které mají váhu a dynamiku, mají energii a každý jim věří. 

Proto je někteří dosáhnou úspěchu a zbytek zůstává hodně vzadu. Ti, kteří se ještě nenaučili pracovat sami se sebou. Ale co není, může být, člověk se nemá vzdávat. Nikdy!

“Největší bitvy života jsou vybojovány každý den v tichých síňích našich vlastních myslí.” (David O. McKay).

Rozdíly mezi námi

Jednoho dne se v New Yorku sešli dva slavní hudebníci: americký skladatel George Gershwin a Igor Fjodorovič Stravinskij.

„Drahý mistře,“ řekl tvůrce Rhapsody in blue tvůrci Ptáka ohniváka, „nechtěl byste mi udělit několik lekcí kompozice?“

Stravinskij se na chvíli zamyslel a potom odpověděl otázkou:

„Drahý pane Gerswine, kolik vyděláváte měsíčně prosím?“

„Asi tři sta tisíc dolarů“, přiznal se Gershwin.

„Tak tedy prosím vás,“ zhluboka si vzdychl Stravinskij, „nechtěl byste laskavě udělit pár lekcí vy mně?“

Bez komentáře...

Úsměvy slavných

Jednou přišel za Dostojevským do redakce mladý básník, který sice v literatuře ničím nevynikal, doháněl však svoje nedostatky pochlebováním a lichotkami.

„Mistře,“ začal se vnucovat Dostojevskému, „četl jsem všechny vaše díla a nenalézám slov. Jsem jimi prostě unesen.“

„No no,“ zarážel ho Dostojevskij, ale vše marné, mládenec nebyl k zadržení.

„Prosím, nebraňte se, pro vás je všechna moje chvála málo, vy si zasloužíte víc. Srovnával jsem vaše romány s pracemi jiných ruských spisovatelů a řeknu vám, že Turgeněv je vedle vás bezvýznamný tlachal a nudný popisovač přírody, Tolstoj rozvláčný rádobyduchaplník a Čechov udýchaný povídkář.“

Dostojevskij, který zatím prolistoval několik stránek rukopisu mladého žvanila a začetl se do jeho veršovánek, najednou zvedl hlavu a řekl:

„Jak vidím, nás géniů je víc, než jsem si kdy pomyslel. Například vaše verše, to je prostě…to se nedá jinak říci, než že sám Puškin je proti vám hovínko!“

Kolik mezi námi je takových žvanilů? Holt po takových jako je Puškin, Čechov nebo Tolstoj se přeci tak dobře šplhá. Stejně jako po těch novodobých kádrech.

Úcta – k životu a sobě samému

Potkáme člověka, kterého vůbec neznáme, který nemá vlastně nic, a přesto v sobě má úctu, která je vidět. K takovému člověku se chováme zdrženlivěji, s větší úctou. Většinou je to takový člověk, který přivírá oči, má jemná gesta, dokáže setrvat sám v sobě aspoň chvíli, usmát se sám sobě a udělat takový malý zázrak klidu a míru v srdci.

A taková změna může nastat i v nás.

Někdy člověk křičí na děti a ony stejně neposlechnou, pak přijede teta z Pardubic, kterou vidí párkrát za rok, stačí, aby se zvláštně podívala, řekla pár slov a je klid, děti jsou jako vyměněné.

Tam někde to je. Tam někde hluboko v člověku je něco, co není vidět navenek a je to cítit zevnitř.
Tam někde je zázrak proměny, který se děje za přivřenýma očima a člověk to pozoruje.

Každý by to chtěl mít, cítí to podvědomě, ale neví jak na to a hlavně chce vše hned, ale to nejde, to je dlouhodobý proces a učení do konce života, životní pokora.

Nenechme se však v životě odradit, berme i malé věci, malé změny jako krok kupředu, malé změny přejdou ve velké, radost přijde s nimi, člověk se mění a roste.
******************************************************

„Moudře milovat a konat bude jen ten, kdo pozná sám sebe, ten každé dílo vykoná podle sebe“

Jiné články autora
Neklaďte si velké a nesplnitelné cíle 
Stav duše jako nejlepší zrcadlo
Kde leží poklad
Nevyměňuj staré známé za nové

Sny

Každý je máme. Každý jiné.

Někdo sní o velkém domě se zahradou nebo dovolené u moře, někdo o dobrém autě a jiný zase o skvělé a dobře placené práci. Ženy mnohdy hledají „muže snů“ a sní také o velké krásné rodině.

Dětské sny často hraničí s fantazií až sci-fi, ale zcela jistě jsou to sny plné her a zábavy. A to je dobře. Děti přeci nemohou snít třeba o práci účetní. To by bylo trochu divné a pokud, tak to je jen práce dospělých, kteří děti pokřivují. To jsou zloději snů.

Někdo sní o klidu. Možná to zní zvláštně, ale je to tak. Někteří lidé už jsou docela unaveni životem, výchovou dětí, ustavičnou prací, neustálým shonem a nároky, které klade život, zvláště v dnešní moderní době.

Sny nejsou špatné, posouvají nás dopředu, pokud si za nimi jdeme.

Některé sny jsou jen těžko uskutečnitelné, záleží, kam až sahají. Ale kde jsou hranice? Co je pro někoho neuskutečnitelné, jiný dokáže. Dokáže obrovskou vůlí, motivací a vírou.

Člověk, který sní a věří svým snům, plane jako pochodeň, která se dá jen těžko uhasit, ale přeci jen ji může něco zadusit. Něco nebo někdo.

Často mi sami si způsobujeme, že ta naše pomyslná pochodeň začne pohasínat, i když zpočátku hořela tak silně, že její žár by rozpálil vše okolo.

Neměli bychom brát dětem jejich sny, patří k jejich věku a dozrávání. Neměli bychom je brát ani těm dospělým, pokud je mají a hlavně, neměli bychom si je sami nechat vzít. Nikdy.

Pak se nemusíme bát, že naše pochodeň uhasne dříve, než dojdeme. Sami jste tou pochodní, která svítí na cestu, stále dopředu. Kroky zpátky nikam nevedou, ale kroky vpřed směřují k cíli, ať je jakýkoliv.


Další články
Porozumění
Nepřítelem sám sobě?
Křik není argument