Naše mysl funguje jako poměrně dokonalý biopočítač. Narozené dítě nemá žádnou mysl a tak se v jeho hlavě to věčné brebentění a přemítání nekoná. Jak krásné, kdo by se tam mnohdy nechtěl vrátit. Mnozí se o to i snaží, ale bohužel ne těmi nejlepšími cestami.
Když má človíček tak čtyři roky, začíná to i u něj a už ho to nepustí, pokud se nenaučí, jak se svou myslí pracovat. Mysl jede na plné obrátky a sbírá. Od rodičů a dalších členů rodiny, ze školy, od kamarádů, členů nějaké náboženské skupiny, prostě z celého dělí okolo. Kolotoč se roztáčí.
V člověku se usidlují dva vlci, kteří spolu neustále soupeří. Hodný se zlým. Perou se a jeden zvítězí. Jeden s druhým odmítá žít. A člověk si říká, je to skutečnost nebo jen sen? Skutečné je opavdu to, že jeden vlk, tedy jedno "já" je skutečné, ale jen jedno. Toto osvícení se stalo epicentrem učení, které nyní mění životy lidí rychlostí epidemie.
Vychází z poznání, že mysl je mocný a užitečný nástroj, ovšem také destruktivní pán. Proč? No proto, že místo abychom my používali mysl, ona používá nás a je často zdrojem utrpení. Ale nemůže za to naše mysl, můžeme si za to sami.
Vytváří nálepky, posuzuje, klasifikuje, škatulkuje a je dokonalým iluzionistou naší reality. Svádí naši pozornost do bažin minulosti či nadějně vzhlížející budoucnosti. Dělá cokoliv, jen aby nás odvedla od toho jediného, co máme… tady a teď… tento okamžik. Uvědomit si plně a intenzivně přítomný okamžik znamená pro mysl náhlou smrt a tomu se snaží předejít.
Od mala nás učí, že myšlenky máme zahnat, máme se naučit vypnout, ale to nejde. Tok myšlenek nelze zastavit, pokud jsme živí, pak ne. Myšlenky proudí neustále. Musíme jít jinou cestou, než tou, o které nám stále mluví. Ale jakou?
Myšlenky musíme nechat proudit. Necháme je přijít, nebráníme se jim, ale necháme je také odejít. Musíme si v sobě vytvořit jakási vrátka, kterými je necháme odejít pryč a zavřeme za nimi dveře. Jsou pryč. K tomu nám pomůže výborná technika, která pomohla mnoha lidem na celém světě. Jaká?
Meditace.
Mnozí si představí někoho, kdo sedí hodiny nehnutě, možná si cosi mumlá a spíš vypadá jako podivín. Ale není to tak. Je to člověk, který se dokáže ztišit i během dne, třeba i ve společnosti lidí, naučí se více pozorovat a méně mluvit. Takový člověk dokáže být každý den chvíli sám se sebou. Naučí se zklidnit mysl, nechat ji proudit a uspořádat si myšlenky v hlavě.
Takovému člověku, to je dokázáno, se mnohem lépe daří v práci i v životě vůbec. Většinou takovým lidem říkáme, že mají charizma. Ale co to je? Ve skutečnosti jde pouze o mysl, která ví, jak odpočívat, a když je třeba, pak takový člověk řekne pár slov, ale slov, které mají váhu a dynamiku, mají energii a každý jim věří.
Proto je někteří dosáhnou úspěchu a zbytek zůstává hodně vzadu. Ti, kteří se ještě nenaučili pracovat sami se sebou. Ale co není, může být, člověk se nemá vzdávat. Nikdy!
“Největší bitvy života jsou vybojovány každý den v tichých síňích našich vlastních myslí.” (David O. McKay).
