Když jsi zdeptaná znavená vším
máš v očích pláč já ti ho osuším
jsem pořád s tebou přítel do nepohody
když ostatní sotva k nalezení jsou
jako most přes rozbouřené vody
rozklenu se nad tebou
Když jsi zoufalá
prázdná a na dlažbě
když ti úzko je
den v noc promění
přijdu tě utěšit
vzít na sebe tvé trápení
když kam se podíváš
jenom trable jsou
jako most přes rozbouřené vody
rozklenu se nad tebou
Dívko stříbrná přišel čas plout
do plachet svých nech vítr nadechnout
je chvíle tvá můžeš se nač chceš ptát
všem snům svým volnost dej
jak září podívej
a chybí-li ti kamarád
ohlédni se pluji za tebou
a jako most přes rozbouřené vody
rozklenu se nad tebou
Nejen touto, ale i jinými básněmi, které Paul napsal, se nese hluboký soucit a porozumění.
Ve společnosti vždy něco skřípe. Umělcům nastavuje zrcadlo, aby mohli nahlédnout až na dno své bezútěšnosti, ale nikdy je na dně nenechá.
Paul věří v základní lidské východisko – v pomocnou ruku, v kamaráda…když kam se podíváš, jenom trable jsou, jako most přes rozbouřené vody rozklenu se nad tebou.
Za Paula Simona mluví jeho básně. Píše je stále lépe.
