O čem přemýšlíte, pane Lustigu

Prošel jsem ledasčím. Vyhlazovacím táborem i Vítězným únorem. Izraelsko-arabskou a studenou válkou. Spadla mi do klína nečekaná sametová revoluce, která měla s revolucí společného jen to, že se to obrátilo. Nahlédl jsem do leckteré duše, dívaly se na mne rozličné oči, potkal jsem všelijaké lidi. Dobré, horší, lepší, nejhorší. Bezmocné i zlé. Dobré i špatné. Mají jména, žijí mezi námi. Ale jsem moudřejší? Neznám odpověď na základní otázky mé existence. Jak mohlo dojít k šoa, nálepkově zvané holokaust? Jak se toho mohli dopustit civilizovaní, kulturní lidé, Němci a jejich pomocníci ve všech okupovaných zemích? Jak to, že si to dali líbit tak zkušení lidé, Židé a většina z šesti milionů zavražděných šla na porážku jako ovce? Jak to, že to svět, který se deset tisíc roků vyvíjí k civilizaci, dopustil? Co s tím? Jak zápasit s fanatismem a jeho druhou tváří, lhostejností? Jak žít? Asi měla pravdu má oblíbená románová hrdinka, devatenáctiletá Dita Saxová: Život není to, co chceme, ale to, co máme. Asi i to, co vydržíme. Co nám dovolí. Nezbývá než si rozšiřovat obzor. Vědět předem, co přijde, co by mohlo přijít. Ale pomůže mi to dovědět se, co nevím?

Pan Lustig je mým oblíbeným autorem, ale především člověkem. I přes všechno v životě nikdy nezahořkl, ba naopak. Byl životním optimistou, ale svoji bolest nosil hluboko v sobě. Zapomenout se nedá. Vyrovnával se s minulostí po svém. Psal, hledal, ptal se - celý život a život i jako takový miloval. Možná proto přežil, protože měl obrovskou vůli a odhodlání. Jeho knihy, rozhovory, jeho krásné lidství a pokora. Od pana Lustiga bychom se měli učit mnohému.