Moje dcera má dvě skříně. Obě praskají ve švech pod tíhou oblečení, které už dávno nenosí.
Každé ráno stála bezradně před skříní a přemýšlela, co vzít na sebe a pak také hledala. Rukavice, šálu, trička, ponožky…nevyznala se ve vlastní skříni.
Po dlouhém váhání se rozhodla skříň vytřídit a uspořádat. Po dvou hodinách boje jsem se do toho se svolením vložila a za hodinku bylo hotovo.
Zůstaly dva pytle věcí a hlavně tu najednou byla krásná čistá skříň. Vše mělo svoje místo, věcí tak akorát. Dlouho jsme se obě nemohly vynadívat na ten lad.
Dnes už dcerka nestojí hodiny před skříní a já se tam nebojím ukládat čisté prádlo. Život se nám zjednodušil.
A tak mne napadá, že takhle by měl člověk uklízet i v životě a mnohem častěji než jen jednou za pár let, jinak mu hrozí, že se utopí ve věcech.
Většina z nás shromažďuje. Celý život nakupujeme a taháme různé věci, nedokážeme se bez nich obejít. Často je po chvíli někde odložíme a jen se na ně práší, ale kupujeme další. Vždyť se to oplatí a ta cena a to se jistě na něco hodí, nebo to dáme mladým.
Stejně tak složitým si děláme celý život, když hromadíme v hlavě spoustu informací. Mnohdy neužitečných informací, ale přitom stačí vědět, kde co zjistit. Člověk přeci není stroj, aby si všechno pamatoval.
Kdo se naučí žít v jednoduchost tak zjistí, jak se mu ulevilo a život se stal mnohem lepším.
Jako kdyby člověk ze sebe shodil nějaké závaží, které mu brání ve svižné a pružné chůzi, které obtěžuje a brání v „rozletu“.
Jenže málokdo dokáže vystoupit ze zóny pohodlí.
Většinou si dáváme dárky. Zajdeme do obchodu a něco koupíme, v tom horším případě ještě něco, co se tomu druhému vůbec nehodí, co nemá ani rád.
Ale je něco velmi cenného, co můžeme druhým dát. Co to je?
Přeci sebe, svůj čas. Čas je drahý, to ano, ale čas plyne rychle jako voda a třeba už nebudeme mít příležitost vidět blízkého člověka, zůstane po nás jen ta váza, na kterou se práší.
Ovšem vzpomínky na chvíle strávené s blízkou osobou, ty člověku zůstanou, dokud sám neukončí pouť na téhle zemi plné krámů a věcí, které tu budou ještě dlouho a dlouho. Přežijí nás všechny.
Talmud říká, že ráj patří tomu, kdo rozesměje bližního.
