JSTE-LI ÚSPĚŠNÍ, ZÍSKÁTE NĚKTERÉ FALEŠNÉ PŘÁTELE A NĚKTERÉ OPRAVDOVÉ NEPŘÁTELE - PŘESTO VŠAK BUĎTE ÚSPĚŠNÍ.

"Vy jste spisovatel? To není práce, to nic neděláte!"

V jednom ruském filmu se ptá jeden člověk druhého, čím je. On odpovídá, že spisovatel. Dostane odpověď: „Spisovatel, to přeci není práce, to jen celý den sedíte a nic neděláte.“ Na to spisovatel: „Ale psát není zase tak lehké.“ Druhý na to“ „Říkejte si, co chcete, ale tohle není práce. Já dřu celý den za pár rublů a ještě dělám domovníka, úplně zadarmo.“

Ruský model. Jak známé pro generaci, která to zažila na vlastní kůži. Někdy mám pocit, že to nějak přežívá v nás pořád a tak jakýkoliv majitel, podnikatel, obchodník, či ten spisovatel, je lump a věčný vykořisťovatel a dělník jenom dře. Budižkničemu „nemakačenkové“, kteří jen flámují a žijí na úkor „těžce pracujících“.

Nebylo by pěkné házet všechny do jednoho pytle. Jsou tu jistě poctiví pracující, kteří si navíc hledí svého a nerýpou do všeho a do všech a jsou tu i poctiví podnikatelé nebo majitelé, stejně jako ti druzí, ti nepoctiví a je jedno, jestli jde o dělníky nebo vzdělané.

Nezáleží na tom, kolik má člověk škol, titulů, kde všude byl a co dělá, ale jak to dělá a hlavně, jaké má srdce, jakým je člověkem. Může pak být velmi dobrý a šikovný krejčí a vedle toho třeba neschopný a špatný lékař.
Džentlmen jako opak frustráta
Předstírání jako charakteristika dnešní doby
Sokrates kdysi dávno řekl

VĚTŠINA STRESU NEPOCHÁZÍ Z TOHO, ŽE TOHO MÁME MOC. NEJVĚTŠÍ STRES VZNIKÁ ZE VŠEHO ZAPOČATÉHO A PŘITOM NEDOKONČENÉHO, STEPHEN COVEY

TI ODLIŠNÍ A ODVRŽENÍ TOHO DOKÁŽOU V ŽIVOTĚ NEJVÍC. KOLIK BÝVALÝCH STŘEDOŠKOLSKÝCH ROZEHRÁVAČŮ ODVÁŽÍME KAŽDOU SOBOTU VEČER NA ZÁCHYTKU. TROCHA TRÁPENÍ V DĚTSTVÍ NEŠKODÍ.

„Veliký strach lze zakrýt odvahou“, Marcus Annaeus Lucanus

Každý z nás je do určité míry plachý a každý se s tím vypořádáváme po svém způsobu. Někteří lidé se zcela uzavřou do sebe, někdo to bere útokem a dělá toho takzvaného „třídního šaška“ a někdo zase hledá oblast zájmu, ve které se cítí dobře, která mu vyhovuje a díky které se může trochu otevřít lidem. Zcela uzavřenému člověku totiž zase tak moc dobře není. Chybí mu lidé, zpětná vazba.

Jsem plachý introvert. Nejsem však blázen ani podivín. Jen mám tendenci uzavírat se sama do sebe. Někdy si říkám, že stejně není o co stát. Co si budeme povídat. Ovšem nelze házet všechny do jednoho pytle. Pak se může stát, že člověk přijde i o tu malou hrstku lidí, kterým ještě na nás záleží.

Jsem velmi ráda sama. Samota není osamění nebo prázdnota. Samota je pro mne především vzácná chvíle ticha, kdy si můžu přemýšlet, psát v hlavě články, skládat je jako skládanku, abych je mohla později přenést na papír. A kniha je velký přítel ve chvílích samoty. Ať už doma nebo v přírodě.

Samota není nic špatného, nic divného, jen pokud člověk nechce být sám pořád, celý život. S nikým už nemluví, nic ho nezajímá. Pak je to problém. Proto je dobré mít ty zájmy, o kterých se mluvilo na začátku. Nějaký koníček, který člověka těší. Rozvíjí jeho myšlení, dělá radost, naplňuje. Takový člověk je spokojený a šťastný a takový člověk se rád pobaví s někým stejného zájmu, rád se podělí o svoje radosti, možná předá nějaké poznatky a zkušenosti.

Radost je potom vzájemná a hlavně sdílená a sdílená radost je dvojnásobná radost. A kde je radost, je pohoda a zdraví. Ale chce to holt trochu odvahy, no jak je řečeno na začátku v tom pěkném citátu.

Bude líp
Uvědomělý člověk aneb jednání z čistého srdce

O čem přemýšlíte, pane Lustigu

Prošel jsem ledasčím. Vyhlazovacím táborem i Vítězným únorem. Izraelsko-arabskou a studenou válkou. Spadla mi do klína nečekaná sametová revoluce, která měla s revolucí společného jen to, že se to obrátilo. Nahlédl jsem do leckteré duše, dívaly se na mne rozličné oči, potkal jsem všelijaké lidi. Dobré, horší, lepší, nejhorší. Bezmocné i zlé. Dobré i špatné. Mají jména, žijí mezi námi. Ale jsem moudřejší? Neznám odpověď na základní otázky mé existence. Jak mohlo dojít k šoa, nálepkově zvané holokaust? Jak se toho mohli dopustit civilizovaní, kulturní lidé, Němci a jejich pomocníci ve všech okupovaných zemích? Jak to, že si to dali líbit tak zkušení lidé, Židé a většina z šesti milionů zavražděných šla na porážku jako ovce? Jak to, že to svět, který se deset tisíc roků vyvíjí k civilizaci, dopustil? Co s tím? Jak zápasit s fanatismem a jeho druhou tváří, lhostejností? Jak žít? Asi měla pravdu má oblíbená románová hrdinka, devatenáctiletá Dita Saxová: Život není to, co chceme, ale to, co máme. Asi i to, co vydržíme. Co nám dovolí. Nezbývá než si rozšiřovat obzor. Vědět předem, co přijde, co by mohlo přijít. Ale pomůže mi to dovědět se, co nevím?

Pan Lustig je mým oblíbeným autorem, ale především člověkem. I přes všechno v životě nikdy nezahořkl, ba naopak. Byl životním optimistou, ale svoji bolest nosil hluboko v sobě. Zapomenout se nedá. Vyrovnával se s minulostí po svém. Psal, hledal, ptal se - celý život a život i jako takový miloval. Možná proto přežil, protože měl obrovskou vůli a odhodlání. Jeho knihy, rozhovory, jeho krásné lidství a pokora. Od pana Lustiga bychom se měli učit mnohému.

Jen mysl nestačí

TAM, KDE KONČÍ NAŠE VŮLE V MYSLI, 
JSME TEPRVE V PŮLCE

SKUTEČNOU HODNOTU ČLOVĚKA URČUJE, CO DĚLÁ, KDYŽ NEMÁ CO DĚLAT

Przniči lidských životů

Představme si, jakou práci dá vytvořit nějaké dílo. Namalovat obraz, vytvořit sochu, napsat knihu, ztvárnit roli. Jedinec se snaží, dá si práci, aby dosáhl co nejlepšího výsledku.

Stejně tak může člověk budovat svůj podnik, firmu. Lopotí se celé roky, aby vše fungovalo, nepočítá hodiny, buduje si poctivě svoje jméno, aby uspěl.

Pak přijde někdo. Někdo, někdo hodně postižený. Zakomplexovaný jedinec uvězněný ve své zlobě, hořkosti a zášti. Osoba schopná věcí, které se normálnímu člověku ani nezdají, není jich schopen. Takový člověk dokáže během krátké doby napáchat nesmírné škody a zničit vše, co jeden člověk budoval třeba dlouhé roky.

Ale tak už to ve světě chodí. Nikdy nebude absolutní dobro nebo zlo. Vlastně by tak svět ani nefungoval. Zlo nikdo nikdy nevymýtí. Určitě pokud bude člověk existovat.

Kolik bylo v minulosti těch, kterým vzali úplně vše. Dědictví z generace na generaci. A museli se s tím smířit. Nebo se nesmířil, pak špatně dopadli.

Jen silní mohou přežít. Mohou přežít jen ti, kteří jdou dál i přes všechny překážky, protivenství, zlobu. Nenechají se srazit na kolena, a když, zvednou se znovu a znovu. Člověku můžou vzít všechen majetek, zničit jeho díla i domov, ale nemůžou mu vzít jeho myšlenky, jeho vnitřní svět, svobodu.

Pokud je člověk silný, přežije všechno. Není účel bojovat s nepřítelem, a pokud má silnou převahu, ani to není možné, ale můžeme bojovat svojí duševní silou a nezlomným charakterem.
Pak není vítěz on, ale my. Ten škarohlíd to ví. Ví, že prohrál, ještě více se bude utápět ve svojí zlobě.

Ano, člověka můžou i zabít, ale přeci nebudou nikdy šťastní a spokojení ti, kteří tak učiní, už vždy budou vidět pohled jeho očí, celý život, nikdy se toho pocitu nezbaví. A vždy budou cítit, že měl převahu.

Člověk musí počítat v životě s překážkami a zlem, ale nesmí se dát srazit na kolena. Nikdy.


Film Pevnost s vynikajícím výkonem Roberta Redforda nebo film Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem, ve skvělém podání Brada Pitta, mluví za vše. Výborní herci, vypjaté scény, lidské charaktery, věčný boj uvnitř člověka.

Nenechat se odradit a jít za svým cílem
Tvá životní cesta
Boží mlýny 
Bude líp