Buďte tvrdí, ale spravedliví. Jestliže nemůžete být obojí, buďte spravedliví. Fred Lawson

Teče tudy řeka

Z filmu „Teče tudy řeka“ pod režií Roberta Redforda.

V té chvíli jsem věděl naprosto jasně, že jsem byl svědkem dokonalosti.  Můj bratr stál před námi na břehu řeky Blackfood, jakoby se ani nedotýkal země, svobodný a nezávislý, jako umělecké dílo.

Ale já jsem si právě tak jasně uvědomoval, že život není umělecké dílo a že tento okamžik nebude mít dlouhé trvání.

Každému z nás se někdy v životě přihodí, že vidí své milované v nouzi a klade si otázku. Řekni, Pane, čím, pokud vůbec, jim mohu ulehčit. Protože jen zřídka dokážeme pomoci těm, co jsou nám nejblíže. Buď nedokážeme rozpoznat jak a čím nebo mnohem častěji naše pomoc není přijímána.

Ti, které bychom měli nejvíce znát, nám unikají, přesto je milujeme. Můžeme milovat, aniž bychom chápali.
Skoro všichni ti, které jsem v mládí miloval a zároveň je nechápal, jsou mrtví, včetně Jesise, ale stále na ně myslím.

Ano, jsem už teď příliš starý, abych byl dobrý rybář, a na ryby chodím obvykle sám, i když mi přátelé říkají, že bych neměl.

Ale když stojím sám v pološeru kaňonu, tak jakoby se náhle celé moje bytí soustředilo do mé duše a do vzpomínek a do hučení řeky Blakfood a svistotu vlasce a do naděje, že na jeho konci bude ryba.
Nakonec všechny věci stejně splynou v jedno a odplaví je řeka. Ta, která běží přes kameny už od stvoření světa, přerušená snad jen potopou.

Na některých kamenech leží věčné kapky deště, pod těmi kameny jsou slova a některá ta slova jsou jejich.
Stále se vracím k vodě.

Tahle slova z filmu mne opravdu dostala, stejně jako celý film. Nádherné přírodní scenerie, řeka, ryby, herecký koncert hlavních představitelů. Hluboký film, který v člověku zůstane ještě dlouho, ještě později bude přemýšlet o mnoha scénách. Film, který je především o životě, jaký opravdu je.

Už samotný fakt, že film režíroval Robert Redford, je zárukou kvality, ale co by byl film bez špičkového výkonu herců. Craig Sheffer, Brad Pitt, Tom Skerritt a další.

Pevný bod

Hledáme ve svém životě pevný bod. Bod, o který se můžeme opřít vždy, když je nejhůř.

Nejdřív člověk hledá v různých knihách. Knihy číst je velmi užitečné, ale jsou to jen slova na papíře. Mnoho knih si protiřečí, ne každá nás osloví. Z pevného bodu se stává písek protékající mezi prsty.

Hledáme dál.

Potkáváme různé lidi, navazujeme přátelství, ale i lidé jsou různí, mají své názory a náhled na svět. Podle sympatií věříme jednomu nebo druhému. Z pevného bodu se stává vyviklaný kůl, který praskne, když se o něj opřeme.

A tak na konci hledání, když člověk vyzkoušel téměř vše, obrací se sám k sobě. Obrací se do svého nitra.

Pevný bod totiž nacházíme sami v sobě, nikde jinde ho nenajdeme.

Kujme pikle pikle kujme…

Jeden člověk by rád pracoval a tvořil a druhý jen přemýšlí, jak mařit a kazit. Vyžívá se v žabomyších válkách a hnidopišství, nemá vlastní názor ani páteř.

Jak se vůbec bránit hlouposti, omezenosti, zášti a zlobě? No jen těžko, protože vždy se najdou lidé, kteří vás mohou z titulu své funkce nebo postavení prostě vyšachovat ze hry a vůbec vám nemusí udávat důvody, vůbec se dokonce s vámi nebudou bavit, prostě vám jen písemně oznámí, abyste takzvaně vyklidili pole, a když ne, ta bubu právníci.

Je to bohužel velmi zakořeněný nešvar naší společnosti. Místo aby lidé pracovali a měli zájem svojí prací nějak přispět naší společnosti, aby byla třeba zase o něco lepší, tak jen škodí a rýpají se v nesmyslech, namísto toho, aby přicházeli s nějakými konkrétními a konstruktivními návrhy. 

Horší je fakt, že ještě více škodí ti, kteří podporují hlupáky, udavače a „nemakačenky“, kteří by se rádi dostali k penězům nějak šikovně, řečeno bez velké námahy a pokud možno rychle. Ti, kteří mají nějaké postavení a kteří podporují tyhle různé živly naší společnosti páší velké zlo a brání tak lidem, kteří opravdu chtějí pracovat a chtějí něco budovat v téhle společnosti. Vymýšlí různé podpásovky, podrážejí nohy, plivou po jejich práci a znehodnocují ji.

Co s tím?

Těžká odpověď, protože s hloupostí se opravdu těžko bojuje, ale přesto člověk musí vydržet, protože když tlak nevydrží, padne a všichni na něj leda šlápnou, snad někteří překročí, ale brzy ho to stejně semele a nikdo si na něj časem ani nevzpomene. Život jde dál. Tak bychom se tu postupně ušlapali, až by tu zbyli jen ti „chytráci“, kteří by pak na sebe dál kuli pikle, protože jak známo, ti na sebe nejvíce kujou pikle. Ale protože už by pro samé pikle zapomněli na poctivou práci, zašli by taky. 

Každý člověk má svou cenu, kterou si sám určuje. Člověk během času utváří svůj charakter. Čím? Svou prací, životním postojem, tím, co si myslí. Člověk je opravdu to, co si myslí a to se musí někde projevit. Jestli je člověk lump nebo blbec, může nosit oblečení nejlepších značek, prohánět se v drahých autech, ale brzy se stejně pozná, co je zač a už to nesmaže. Nebo člověk pracuje, dělá si svoje a je prospěšným, nikomu neškodí, ale zná dobře svou cenu a to se také časem projeví.

Cenu člověka neurčuje žádný trh, tu si určujeme sami. Je dobré proto znát svou cenu, nepovyšovat se, ale ani neponižovat. Být jí hoden, ale stát si za ní.

Přeci se dá bojovat s lidskou hloupostí a omezeností. Svým pevným přesvědčením, svým postojem, prací a také tím, že se nenechá otrávit lidmi, kteří to nikdy nebudou myslet dobře, protože sami jsou poškození. Jako špatně naprogramovaný počítač.

Budovat si svoje jméno dá námahu, ale stojí to za to.

Nebo je to jinak?

O lidech

Čeho jsou schopni
Co dokážou unést
Kam až zajdou
Jak se zachovají pod tlakem
Jak moc dokážou milovat i nenávidět
Co je nutí k přežití....


Ano jsme především lidé se svými poklesky, slabostmi, starostmi, zlobou, ale i radostí, sebeúctou, láskou a schopností dávat.


Každý máme jiný práh bolesti, ale také jiný práh vnímání a rozdílné pohledy na svět.


Nelze odsuzovat lidi za jejich poklesky, ostatně soudit nánm není učeno. Měli bychom především chápat druhé, být schopni je vyslechnout a nechat jim jejich názor, byť je mylný, ostatně pokud je člověk o své pravdě přesvědčen, těžko jim ji vymluvíme, musí na to přijít sám. Někdy také se "svojí pravdou" umře, ale život jde dál.


Mít pochopení, nevnucovat, tiše naslouchat, ale umět potěšit, ukázat lásku.


Ostatně co by nám na to řekli miliony  těch, kteří se ocitli v Gulagu?

Na co myslíme, to jsme

Možná se zdála Iron lady (Železná lady) poněkud tvrdou a nekompromisní, ale dokázala mnoho a tvrdá byla především sama k sobě.

Říkala: „NA CO MYSLÍME, TO JSME“

LIDÉ UŽ VŮBEC NEMYSLÍ, ONI JE CÍTÍ.
JAK SE CÍTÍŠ? TO JE JEJICH OTÁZKA.
"CÍTÍM, ŽE TO NENÍ DOBRÉ"
"NECÍTÍM S V TOM DOBŘE"...
JEDEN Z NEJVĚTŠÍCH PROBLÉMŮ NAŠÍ DOBY JE,
ŽE LIDÉ JSOU VEDENI TĚMI, KTEŘÍ SE VÍC ZAJÍMAJÍ
O POCITY NEŽ O MYŠLENÍ.
IDEY A MYŠLENKY, TO JE TO, CO MNE ZAJÍMÁ.
ZEPTEJTE SE MNE, NA CO MYSLÍM, NE CO CÍTÍM.

DEJTE POZOR, NA CO MYSLÍTE PŘEDÍTM, NEŽ TO VYSLOVÍTE
DEJTE POZOR, CO VYSLOVUJETE PŘEDTÍM, NEŽ TO ZAČNETE DĚLAT.
DEJTE POZOR, CO DĚLÁTE, NEBOŤ TO SE STANE VAŠÍM ZVYKEM.
DEJTE POZOR NA VAŠE ZVYKY, NEBOŤ URČUJÍ VÁŠ CHARAKTER.
A DEJTE POZOR NA VÁŠ CHARAKTER, NEBOŤ SE STÁVÁ VAŠÍM OSUDEM.
NA CO MYSLÍME, TO JSME.
Slova z filmu o Margaret Thatcher, jíž brilantně ztvárnila Meryl Streep.

Margaret Thatcher se bezpochyby zapsala do dějin jako významná osobnost britské politiky a i když mnozí nesouhlasili s jejími názory a postupy, jistě své politice věřila a také nikdy nebyla povrchní političkou, naopak vždy byla velmi připravená, velmi soustředěná a neustále na sobě pracovala. Držela se toho, čemu pevně věřila, nikdy nepřevlékala kabát podle toho, odkud a kam foukal vítr. Byla velmi tvrdá, ale především k sobě, byla také velmi respektovaná a měla vliv. Jen takoví lidé mohou posouvat dějiny.

Film stojí za zhlédnutí hlavně pro vynikající výkon Meryl Streep, která se na roli připravovala s pečlivostí její vlastní. Oskara za film si jistě odnesla právem, a jak řekla, byla to její nejobtížnější role, ale stála za to.

Já především souhlasím se slovy „Železné lady“, tedy na co myslíme, to jsme. Nic míň nic víc.