Výběr partnera a zaměstnání

Zvolit si práci a najít partnera patří k těm nejdůležitějším rozhodnutím, jaké v životě uděláme.

Každý z nás má nějaké osobní hodnoty, zájmy, nadání. Záleží na tom, jakou práci a partnera si zvolíme. 

Z kosmického hlediska není nic tak zásadní, jak se zdá. Takže ať se rozhodneme pro cokoliv, není to nic než trénink pro každodenní život.



Většině z nás je ku prospěchu období sebezkoumání, abychom našli v práci i osobním životě uspokojení.







Naplnění není vždy samozřejmé, zvlášť v období krize. Člověk jde mnohdy daleko za prací, kterou by si normálně nevybral, ale potřebuje uživit rodinu.



Není však důležité, co děláme, ale jak to děláme. Svou práci máme dělat dobře za jakýchkoliv okolností.

Jeden muž středního věku pečlivě leštil zábradlí a sloupky v nádražní hale. U každého se zastavil na chvíli, žádný nevynechal. To byl opravdový „mistr“. Člověk, který pochopil, že nezáleží na tom, co dělá, ale jak to dělá. Svou práci vykonával se vší pečlivostí a zodpovědně.


V tom spočívá uspokojení, po němž se pídíme. Ať už naplňujeme jakoukoliv podobu práce či službu, ze všech sil se máme snažit dělat jí dobře. Pak budeme spokojeni a porosteme.





Stejně tak je to s partnerským životem. Období pohody a dostatku střídají krize, je třeba se snažit a být si oporou. 

Žít nebo nežít

V životě občas nastane doba, kdy si člověk klade existenční otázku, kterou si kladl mladý Hamlet.

Seděl v tmavé místnosti a přemýšlel, jak se zabít. Ve stavu psychické paralýzy a utrpení byl nucen vypořádat se s otázkami života a smrti. Stanul nad propastí, jak řešit jádro života, identity a existence. I když nakonec nebyl schopen překročit okraj propasti dokázal soucítit s těmi, kteří v propasti skončili.


Proč o tom psát? Je to způsob, jak se přiblížit těm, kdo stojí na samém krajíčku. Jak jim říct:

„Jsi příběh, který se právě vytváří a nikdo nemůže předvídat, co přinese následující kapitola života, následující den, následující chvíle“



Bez ohledu na to, jak nám připadá příběh temný, bez ohledu na to, jakou bolest či prázdnotu člověk pociťuje, po temné noci zase přijde nový rozbřesk. Chce to vytrvat! Namísto zoufalých kroků by měl člověk dělat jedno. 
Vyrovnat se s vlastním strachem, nechat umřít svoje ego, ale tělo si chránit. Pokořit „smrt“ a probudit ji ve znovuzrození. Neskončit v temném tunelu, ale vydat se ke světlu.




A jaký je nový způsob života?


„Nemusíš dělat nic, jen se přestat dívat na svět z hlediska svých osobních přání. Uvolnit se! Až uvolníš svou mysl, začneš být při smyslech. Pak jsi schopen racionálně a konstruktivně začít jednat.“

Když Sokrates řekl „uvolnit svou mysl“, nemyslel, že by se měl člověk zbláznit nebo chovat iracionálně. Naopak hovořil o tom, že by měl člověk věnovat pozornost realitě, která ho obklopuje, místo aby o ní přemýšlel. Pomůže sejmout závoj myšlenek, který narušuje přímé vnímání okolního světa. Člověk začne vnímat zvuky, světlo, teplo, vánek, obrazy, říši, která je každodenním životem. Člověk vyjde ze své subjektivní mentální existence, ze stavu, kdy se zaobírá kdejakou vznikající myšlenkou, impulsem či emocí a úzkostně na nich lpí. Pak se mu ukáže rozlehlý svět smyslů.

Ten, kdo se oprostí od svého menšího já, procitne k většímu životu.

Z vynikající knihy Dana Millmana "Moudrost pokojného bojovníka"